31.08.2007 – Pátek – Kolem desáté ráno mě vyzvedává Michal u nás doma, naložíme krosny a odjíždíme na dalekou cestu k mým příbuzným na Slovensku.
U Bučovic si na pumpě dáváme sváču a pokračujeme na Uherské Hradiště a hraniční přechod se Slovenskem ve Starém Hrozenkově. Koupíme dálniční známku. Přejezd je bez problémů a pokračujeme na Trenčín a Žilinu, kde jsou zácpy, protože Slováci natahují dálnici. Tak si dáváme pausu a v restauraci si dáváme jídlo.
Po jídle sedáme zase do auta, že budeme pokračovat, ale peugeot trošku stávkuje nechce se mu držet volnoběh, tak v koloně Michal stojí na plynu a já dobržďuju ručkou. Ve Vrůtkách zastavujeme a necháme pažouta vydejchat. Michal to protůruje a pak už jedem v pohodě až do Prešova, kde bereme benzín.
Do Bystrého přijíždíme kolem půl devátý, dáme nějaký malý jídlo a jdeme na pivo do hospody, s tím, že ráno o půl osmé nám jede bus do Užhorodu. Ale v hospodě se to trochu zvrhne a navíc ještě jdeme na kolaudaci bytu kamarádky mojí sestřenky, kde se pije domácí malinovka… brrr… takže domů se dostáváme až kolem pátý ráno. A už tušíme, že ten bus ráno asi pravda nebude a taky že ne.
01.09.2007 – Sobota – Probouzíme se až kolem jedenáctý, tak řešíme co dál, nakonec se dohodneme, že pojedeme další den ráno. Posnídáme, jdeme se podívat na místní minerální pramen, projdeme si vesnici Bystré a o půl šesté se jdeme kouknout na trénink hasiček.
Po večeři ještě vyrážíme na pár piv do hospody, ale kolem jedenáctý jdeme zpět a spát. Pažout tam teď bude osamocen stát příštích 14 dní.
02.09.2007 – Neděle – Vstáváme chvilku po šesté, dáme sprchu a snídani. Pak bereme krosny a vyrážíme na zastávku, bus jede na čas a tak v 7.30 hodin platíme (asi 140 Sk) a sedáme do busu směr Užhorod. Po zastávkách Vranov nad Topľou, Michalovce a Sobrance se dostáváme na hraniční přechod ve Vyšném Nemeckém. Slovenskou stranu projedeme v pohodě, ale na ukrajinské straně stojíme asi hodinu a půl. Po vyplnění registračních dokumentů a orazítkování pasů se do Užhorodu dostáváme kolem poledne.
Hned si jdeme vyměnit peníze, jeden dolar je zhruba 5 ukrajinských hřiven. Po návštěvě toalet na vlakáči a hot-dogu se jdeme ubytovat s tím, že po cestě musíme na něco narazit. Daří se a už za chvíli na recepci hotelu Zakarpatija vypisujeme ubytovací karty. Nocleh pro jednoho vychází na 240 Kč (60 UAH). Teplá voda sice teče jen hodinu ráno a večer, ale nám to stačí.
Po ubytování vyrážíme na prohlídku, počasí nám přeje je teplo a slunečno. Jdeme okolo kostela, přes park a most přes řeku Už do centra. Obcházíme centrum až se dostáváme k hradu, se kterým sousedí skanzen Rusínské lidové kultury, který se skládá z asi 25 typických dřevěných domů. Procházíme to celé a cestou zpět do centra si dáváme v restauraci jídlo. Pak jdeme zpět na hotel oklikou přes vlakáč, abychom zjistili, kdy nám zítra jede vlak do Lvova, zjišťujeme, že jede v 4.36 hodin. Rozhodneme se, že ještě večer vyrazíme na pivko.
Dáme si chvíli voraz a večer jdeme do centra na pivo, co se týká obsluhy tak jsou Ukrajinci dost zabrždění… než si nás někdo všimne dost dlouho to trvá… Dáme dvě pivka a jelikož brzo vstáváme tak jdeme zpět na hotel. Ještě si v hotelovém kasinu zahrajeme ruletku a kolem půl jedenáctý jdeme spát.
03.09.2007 – Pondělí – Ráno je budíček nehorázně brzo, už v půl čtvrtý, dáme ledovou sprchu, sbalíme si věci, odevzdáme klíč a mažeme na nádraží hned k okýnku, kde se snažíme koupit lístky na vlak v 4.36 hodin. Ale jaké je naše překvapení, když nám baba říká, že nám už ujel… ?? Jak je to možný vždyť jede až za 10 minut. Ale zjišťujeme, že jsme docela slušný paka, protože na Ukrajině je o hodinu víc než u nás!!! Sakra fix, co teď? Koupíme lístky na další vlak (40 UAH), který ale bohužel jede až v 14.17 hod.!!
Po domluvě valíme zpátky na hotel, snad nám ještě dají klíče, aby jsme se dospali. Klaplo to a tak se ještě uvelebujeme do postelí a spíme až do jedenácti. Pak jen vezmeme bágly a jdeme opět na nádraží. Tam zevlujeme, jíme fast-foody a čekáme.
Když se přiblíží čas odjezdu bereme batohy a valíme k vlaku. Ale když sahám pro jízdenku do zadní kapsy u kalhot, jaké je moje překvapení, když tam není. Při placení v baru sem ji vytáhl a hledal peníze, ale už sem ji tam nevrátil !! Ale naštěstí se neztratila a paní z baru ji odnesla na informace a po vyvolání mého jména v rozhlase sem si ji vyzvedl a konečně nasedl do vlaku !! Uff…
Cesta do Lvova probíhala dost pomalu, vlak projíždí Zakarpatím a tak cesta do Lvova trvá skoro 7 hodin. Přijíždíme kolem devátý večer, je příjemný teploučko, koukáme do průvodce a bereme si taxík do hotelu Lvov, nocleh pro jednoho 90 UAH a dokonce jsme se i trefili do doby, kdy teče teplá voda, dáme sprchu a jdeme do hotelové restaurace na večeři. Dáváme si boršč, cosi z kuřecího masa a dvě pivka. Pak na pokoj, koukáme na telku a kolem půlnoci jdeme spát.
4.9.2007 – Úterý – Ráno vstáváme a venku je kompletně zataženo a vypadá to, že začne každou chvíli pršet, než se vykmondáme z hotelu tak už prší. Bereme taxík na nádraží, tam kupujeme lístky na vlak do Kyjeva (97 UAH), ale bohužel ten co jede 21.30 hodin, je už plný, tak máme lístky až na ten co jede 22.47 hodin.
Na nádraží si dáváme snídani, párky a pivo, a čekáme až přestane pršet, kupujeme karty a hrajeme prší, dost příznačná hra v tomhle počasí, asi kolem druhý odpoledne to vypadá, že déšť ustal, tak dáme bágly do úschovny a valíme na prohlídku.
Jdeme kolem řeckokatolické katedrály sv.Jiří a dál parkem Ivana Franka na hlavní náměstí Prospekt Svobody, tam si to celé obcházíme a pokračujeme kolem radnice k pravoslavné katedrále sv.Jiří, pak zpět na náměstí k budově Lvovské opery, odtud na tržnici, kde si venku dáváme pivo a začíná pršet. Posedíme a i když to vypadá, že nepřestane, tak jdeme pod deštníkem zpět na nádraží.
Cestou dáme hnusnýho hot-doga a na nádraží kupujeme každej dvě litrovky piva. Na nádraží se dostáváme asi kolem půl sedmý a už nám nezbývá nic jinýho než zase až do odjezdu hrát karty. Polkneme ten jeden litr piva a když je skóre v kartách 90:77, bereme zase batohy a konečně jsme se dočkali.
Nastupujeme do vlaku, máme kupé s jedním důchodcem a jeho synem, tak to je v pohodě. Vlak se rozjíždí, dostáváme prostěradla a deky, postýláme si. Pak sedíme asi do půlnoci v uličce, pijeme pivko a kecáme.
05.09.2007 – Středa – Ráno o půl osmý přijíždíme do Kyjeva, počasí je nádhera, jasno a teplo. Vypadneme z nádraží a smlouváme taxík do hotelu Kiev, který je podle průvodce docela levný. Tak nás za 90 UAH dovezl před hotel a už když jsme ho viděli, tak nám bylo jasný, že za dva roky, tak starý je ten průvodce, se toho dost změnilo. Takže u recepce nás slečna osprchovala cenou 600 UAH (2400 Kč) za oba na jednu noc !! No jo hlavní město…
Po domluvě nám doporučila hotel Saljut, kde je prý levnější a je jen deset minut cesty odtud. Když jsme tam dorazili, tak zvenku vypadal dost strašně, řekli jsme si to bude ono. Hotel Saljut byl sice levnější 500 UAH (2000 Kč), ale dvojlůžka už byly všechny obsazený, jedině pokoj „lux“ ten stál 650 UAH (2600 Kč) !!! V žádném případě…
Stojíme před hotelem a dumáme co dál, no ještě nám zbyl z knížky jeden hotel „Slavutyč“ na druhé straně Dněpru, což je dost daleko od centra. Bereme tágo za 50 UAH a jedeme tam. V místní zácpě to dost dlouho trvá, tak už nás to dost vytáčí.
Konečně jsme dorazili do hotelu a cena konečně přijatelná 300 UAH (1200 Kč) pro oba. Tak bereme jednu noc s tím, že další případně doplatíme zítra. Protože hotel dnes slavil narozeniny tak jsme dostali gratis sklenku Cinzana. Ale vzhledem k tomu, že jsme od rána nic nejedli tak dobrej šok do prázdnýho žaludku. Po vybalení a sprše, bereme malý batoh, vodu a průvodce a jdeme na prohlídku.
První úkol co nás čeká je překonat dost dlouhý most přes Dněpr a tak po 25 minutách ostré chůze jsme na konci, kde dáváme zase ten hnusnej hot-dog, protože nic jinýho tam nevedou. Pak jdeme na kopec, kde stojí obrovská socha pomník Rodnia Mat a na ploše pod ní jsou dva pomalované tanky. Procházíme kolem památníků z 2.sv.války až k výstavě vojenské techniky (4 UAH), prohlížíme tanky, děla, letadla i rakety.
Odtud pokračujeme k svatému místu všech pravoslavných věřících do Kyjevsko – Pečorské Lavry. Kde si za 10 UAH kupujeme svíčky do podzemních jeskyní Lavry. Chvíli jdeme z průvodcem, ale v podzemí se odpojujeme a procházíme si to sami, je tam dost vydejchanej vzduch a je tam cítit kadidlo. Je tam v průhledných rakvích pohřbeno spoustu pravoslavných patriarchů…
…Po prohlídce jeskyní si dáme pivko a pokračujeme ke stanici metra Arsenalna, kde za 50 kopějek kupujeme žeton a jedeme na stanici metra Chresčatyk a odtud na hlavní náměstí Majdan Nezaležnosti. Sedáme na schody, pijeme pivko a užíváme atmosféru hlavního města.
Z náměstí pokračujeme kolem hotelu Dnipro ke stadionu fotbalového klubu Dynamo Kyjev. Pak přes park Chresčatyk jdeme zpět, v podchodu si dáme něco na zub, pak kolem památníku ukrajinsko – ruského bratrství, kde chvíli posedíme.
Přemýšlíme jak si zkrátit cestu na hotel, zkoušíme projít Lavrou k Dněpru, ale nejde to, tak se vracíme zpět. Projdeme zase kolem obrovské sochy Rodnia Mat až k mostu Patona, který zase přecházíme. Už je skoro tma, když se dostáváme k hotelu, ještě si v restauraci na břehu Dněpru dáváme šašlik a pivko a pak už asi kolem půl desátý se konečně dostáváme na pokoj.
Počítám, že ten den jsme nachodili dobrých 25 km, dokonce sem si i přes moji děravou botu úplně prochodil ponožku! 🙂 A jelikož bydlíme v desátém patře tak ze zábradlí fotíme nasvícený most i tu obrovskou sochu. Dáme sprchu a chvíli koukáme na fotbal a domlouváme se, že zbytek Kyjeva uděláme zítra a pak jdeme dost utahaní spát.
06.09.2007 – Čtvrtek – Vstáváme kolem devátý, zabalíme si věci a na recepci dáme klíče, s tím, že se možná ještě vrátíme. Jdeme celkem kus cesty ke stanici metra Livoberezhna, sedáme na metro směrem na stanici Vokzalna, kde vystupujeme, trošku se musíme zorientovat, ale v pohodě.
Koupíme něco na snídani a jdeme k pokladnám koupit lístky na cestu na Krym do Sevastopolu (120 UAH). Bohužel vlak jede už v 12.51 hodin takže zbytek Kyjeva se uskuteční někdy jindy. 🙁 Nakoupíme nějaký jídlo, ale hlavně pivo do vlaku. Máme asi čtyřicet minut čas a tak se jdeme pořádně nadlábnout do nedaleké pizzerie (40 UAH).
Pak už valíme na perón, průvodčí dáváme lupeny a jdeme do našeho kupé. Tam už jsou nakýblovaný dvě starší ženský a hrajou domino. Zběžně se pozdravíme a jdeme ještě na chvíli ven než pojedeme, tam podarujeme starou babku kopějkama a ta nám zato požehná snad až do čtrnáctýho kolena našich rozvětvených rodin…
Vlak se konečně rozjíždí a my vytahujeme litrovky pivka, stojíme u oken a koukáme ven. Na jedné delší zastávce kupuju pirožki plněné kapustou. Ven kouká i maník z vedlejšího kupé, který se s náma dá do hovoru a zajímá ho vše co se týká naší cesty. Spřátelíme se a za chvíli už se tahají naše placaté lahvičky na ochutnávku našeho českého alkoholu…
Nejvíc mu chutná Michalova becherovka. Na nádraží v Dněpropetrovsku vlak asi dvacet minut stojí, to už jsme slušně v náladě. Oleg kupuje láhev vodky a nasolené ryby. Jdeme si sednou k nim do kupé, je tam s ním ještě starší pán Alexander a jeho vnučka Julie. Všichni sedíme, kecáme, jíme ale hlavně pijeme vodku na ruský způsob po hltech… teda kromě Julie. 🙂
Když už je pokročilá hodina, něco kolem půlnoci, tak k nám do kupé vleze drážní policie, že děláme dost hluku a lidi chtějí spát. Alexander vytahuje nějakou průkazku, je to bývalý asi dost vysoký kyjevský policajt a tak se policajti rychle zdekujou a my paříme dál. Kolem jedný hodiny jdeme dost nalomení spát.
07.09.2007 – Pátek – Vlak přijíždí načas do Sevastopolu, tj. 6.16 hodin ráno, počasí je takový neurčitý. Co se týká žaludku tak nám není zrovna valně. Rozloučíme se a smlouváme taxík do hotelu Krym, podle knihy nejlevnější v Sevastopolu. Za 40 UAH jedeme stařičkou volhou, no zážitek, až na hotel.
Tam na recepci tradiční neochota se domlouvat s cizinci, baba neřekla za celou dobu jediný slovo !! Jen nám napsala cenu 328 UAH pro oba, kdy a kde je snídaně a kdy teče teplá voda. Vyjeli jsme do devátýho patra, pokoj dost hrůza. Tvrdý postele, odfouknutá podlaha, rozpadající se balkón a tapety ještě z dob komunismu. Je nám ještě trochu šoufl, tak to jdeme na dvě hodiny zaspat. Kolem devátý vstáváme, venku pálí slunce a je úplně jasno, hurá.
Sbalíme si nějaký věci do batůžku a jdeme na prohlídku. Máme trochu problém se zorientovat a tak si kus zajdeme než najdeme tu správnou cestu do centra. U zábavního parku posnídáme chipsy a spláchneme to pivem, moc nám to po tý noční vodce nejede. Dojdeme do zálivu, kde si dáváme něco jako gyros, ale je to dost hnus, spousta nějaký jejich odporný tatarky. Je nám po tom dost blbě.
Pokračujeme na vyhlídkové místo u sochy sovětských bojovníků, pak scházíme k „pláži“, kde je tolik odpadků, že nechápu jak se v tom může někdo koupat. Dál jdeme po pobřeží až památníku potopených lodí, který je snad na všech fotkách Sevastopolu. Odtud na náměstí Nachimova, kde chvíli sedneme a dáváme pivko, je fakt dost teplo.
Shodneme se, že pojedeme trajektem (1,5 UAH) do severní části města. Po dvacetiminutové projížďce, vystupujeme na druhé straně s tím, že tam snad někde uvidíme část loďstva z Černomořské flotily. Marně tam chodíme, nevidíme nic. Tak si dáme hot-dog, Michal poznamenává, že s tímto druhem rychlého občerstvení nadobro skoncoval. Ještě se jdeme podívat na památník, kde je rudá hvězda a nápis CCCP, ale je odtud moc pěkný výhled na jižní záliv a část města. Pak sedáme zase na trajekt a jedeme zpět…
…Z náměstí Nachimova jdeme třídou Lenina, okolo muzea Černomořské flotily a scházíme dolů do zálivu, kde fotíme ruské loďstvo i ruské námořníky, ale nejsou moc rádi, tak odtud padáme. Dostáváme se na jeden z hlavních bulvárů Bolšaja Morskaja, kde stojí starý námořní kostel Pokrovskii Soubor, koukneme dovnitř. Pak si sedneme na druhé straně ulice a dáváme si pivko. Po odpočinku pokračujeme k soše Lenina a ke kostelu za ním.
Vidíme i minaret mešity, tak se tam vydáváme. Je tam zavřeno, ale asi nějaký správce tam zalívá kytky. Sám se nám nabídne, že nás pustí dovnitř na prohlídku, zouváme se a Sergej nám rozsvěcuje a my si sami procházíme celou mešitu. Po prohlídce chce, abychom se mu podepsali do jeho návštěvní knihy, dáváme mu bakšiš a už jdeme směrem k hotelu.
Máme hlad tak hledáme nějakou restauraci, bohužel marně. U hotelu ještě procházíme velkou tržnici, taky nic k jídlu. V hotelové restauraci mají jen jedno jídlo a tak od hotelu jdeme jinou cestou směrem do centra a až u kostela Pokrovskii Soubor vidíme něco jako restauraci.
Sedáme unavení a ptáme se jestli můžeme dostat nějaký jídlo. Slečna donese jídelák, ale smůla je jen v azbuce a to než já rozlouskám tak umřeme hlady…Asi bude lepší se domluvit přímo s ní, jenže ona zase nemluví anglicky. Tak mi česky ona rusky shodneme se na něčem kuřecím, k tomu brambory a pivo. Pivo „Stella“ no fuj, po půlhodině donesla příbor, po dalších deseti minutách hlavní jídlo a po ještě dalších deseti minutách i přílohu no sláva. Jen tak lehce jsme se najedli a když donesla účet tak to s náma dost zamávalo… pětikilo za oba, no co aspoň, že to nebyl hot-dog. Platíme a pomalu jdeme na hotel, je asi devět, dáme sprchu a koukáme až do půl jedný na poslední díl Pána prstenů v ruštině. Jdeme spát, zítra nás čeká Bachčisaraj.
08.09.2007 – Sobota – V noci přišla dost velká bouřka a ráno bylo kompletně zataženo. Zabalili jsme si věci a že odjedeme ještě než začne pršet. No nestihli jsme to a tak stojíme u vchodových dveří hotelu a koukáme. Leje fakt jak z konve. Čekáme, že by mohl kolem projet nějaký taxík, ale celkem dlouho nic. Po chvíli jede jeden kolem a Michal nehledí na déšť a bere ho útokem. Mává na mě ať si přichvátnu, že čeká. No mě se moc nechce, před hotelem už teče docela velká řeka a Michal i když má deštník tak za tu minutu venku je totálně mokrej a já s ním, protože mi nejde zavřít kufr a tak je mokrej i řidič. Tak všichni mokří jedeme na nádraží za 30 UAH.
Tam nás posílají od jedný pokladny k druhý až konečně u tý třetí kupujeme lístek do Bachčisaraj (5 UAH). Jede to v 11.20 hodin tak máme asi hodinu čas. Dáme něco na snídani a počasí se bohužel nelepší. Pak už sedáme do vlaku, který jede fakt ale fakt hooodně pomalu. Na to že to je jen něco kolem 40 km jede to skoro 2 hodiny. Máme problém poznat, jestli už tam jsme nebo ne. Na těch menších nádražích se jaksi cedule s názvem nevedou. Ale paní co sedí vedle nás, tak nás včas informuje.
Vylezeme z vlaku a že si najdeme podle průvodce hotel, ale odchytí nás tam ženská, že „komnata“ pro oba za 50 UAH, to je dost lákavá cena tak se domlouváme, že po shlédnutí se uvidí. Sedáme do jejich auta a jedeme k nim domů. Upřímně, není to žádnej luxus, postele jsou dost hrůza z nějakých pružin, umyvadlo je venku pod přístřeškem, záchod na zahradě, vana skoro černá a sprcha visí přímo ze stropu. Ale co aspoň poznáme jak žijí obyčejní Ukrajinci.
Ubytujeme se, zabalíme něco do batůžku a půjdeme na prohlídku. Je toho tady dost k vidění. Naši domácí nás hodí autem na křižovatku směrem k cestě naší prohlídky. Počasí se znatelně lepší, začíná být polojasno. Tak šlapeme zase pěšky, po cestě se zastavíme v restauraci a dáváme si šašlik a pivko (30 UAH)…
…Pak pokračujeme až do Chánova paláce, procházíme nádvoří, i kolem fontány slz. Odtud jdeme dál k Uspenský monastyr, je to malý kostel vytesaný ve skále, kam se sjíždějí pravoslavní poutníci, přímo u monastyru se nachází také svatá fontána s údajně léčivou vodou, a potom už pořád do kopce do skalního města Čufut-Kale (10 UAH), už je skoro jasno a je dost hic. Procházíme to tam myslím dost důkladně, vytesaná obydlí ve skále. Je odtud úžasný výhled na kaňony po obou stranách kopce. Asi kolem pátý odcházíme.
Čeká nás tak 7 km cesta zpět s tím, že si dáme zase nějaký jídlo v tý restauraci, ale když tam asi po hodině dojdeme tak už je zavřeno! Dost brzo… tak pokračujeme na „náves“ snad tam bude jiná. Ale nikde nic, ani fast-food, tak se navalíme do obchodu. V podstatě tam nic není, tak si na utišení hladu kupujeme něco jako klobásu, pečivo už taky není, hmm tak po cestě k „domovu“ žvýkáme samotnou studenou a mastnou klobásu nevalné chutě. Obloha se začíná mračit a poprchává. Trošku jsme zabloudili a měli strach ze štěkajících volně pobíhajících psů.
Konečně jsme se dostali do toho našeho kutlochu. Paní domácí nás hned ve dveřích informuje, že za chvíli poteče teplá voda. Sedíme na postelích, kecáme a pijeme pivko. Mezitím se přijdou ubytovat další turisti, dva kluci a holka. Ještě se jdu paní domácí zeptat jestli neví, kdy zítra jede bus do asi 90 km vzdálené Jalty. Říká, že by měl jet ráno v 7.30 hodin. Je něco kolem desátý a tak se chystáme ke spaní.
Michal si ustlal na rozkládací posteli, ale asi po dvaceti minutách tvrdého ležení, si ustýlá na zemi. Snažíme se usnout, ale je tam tolik komárů, že to fakt nejde, kolem jedný rozsvěcuju beru botu a jdu to vymlátit. Tak snad je to všechno… není po půl hodině je jich tam zase mraky. Michal jde zavřít okno a jak ho zavře tak těsně vedle něho vypadne odněkud tak sedmicentimetrová štěnice a valí si to po stěně zase za okno, neváhám a botou ji utluču do bezvědomí. Michal po tomhle incidentu oznámí, že na zemi za žádnou cenu spát nebude a ustele si na poslední volné „posteli“ s tím, že nehrozí že by ještě zamhouřil oko. Ještě dvakrát nás otravujou komáři. Takže opravdu spát jdeme až kolem čtvrtý ráno a to v šest vstáváme, abychom stihli s báglama dojít včas na bus do Jalty.
09.09.2007 – Neděle – Po dvou hodinách polospánku vstáváme v šest, probíhá něco jako ranní hygiena pak balení a rychle na autobusák. Tam už stojí bus do Jalty s cedulí odjezdu v 7.20 hodin, ještě že jsme šli radši o něco dřív, koupím lístky, mimochodem dost drahý jeden za 46 UAH.
Odjíždíme načas bohužel bez snídaně, po pár zastávkách vjíždíme do hor, kde zase prší. Asi po hodině cesty se dostáváme k pobřeží a po další půl hodině vystupujeme v Jaltě na autobusáku.
Koukáme do knihy na levné hotely a bereme taxík (30 UAH) do hotelu Krym, tam je bohužel vše obsazeno, tak si vedle v jídelně sovětského typu dáváme ke snídani boršč a bereme další taxi do hotelu Energetik. Tam je taky plno, ale ochotně nám zjišťují jestli je v další hotelu volno, ale je všude plno. Dostali jsme radu, abychom pohledali bábušky s cedulkou „komnata“, to se nám asi po deseti minutách daří a smlouváme nabídnutý pokoj za 70 dolarů. Dostáváme se až na 50 dolarů, ale je tam jen jedna velká společná postel. Bereme to a paní nás už vede na místo, bydlíme u Primorskij parku, kousek od centra a promenády.
Pokoj se s tím z předchozí noci nedá vůbec srovnat. Vše je úplně nové a je tam i klimatizace a velká telka. Platíme hotově, chtějí jen dolary. Dáme sprchu, chvíli si odpočneme, pak zase sbalíme batůžek a jdeme na shromaždiště maršrutek.
Ptáme se jak se dostaneme do Gaspry, odkud se dá dostat k Vlaštovčímu hnízdu. Po asi dvaceti minutách se nám daří stopnout maršrutku č.47 a už jedeme. Intuitivně vystupujeme, ale pak od dvou bábušek zjišťujeme, že je to ještě dost velký kus cesty a tak zase šlapeme. Obloha je nad mořem jasná, ale hory nad sebou drží velkou oblačnost. No snad to vydrží.
Po asi hodině konečně dojdeme k restauraci Jachta, kde si dáme konečně po dlouhé době teplý oběd. Zase něco z kuřecího a zase jim to nehorázně dlouho trvá. Cena je dost vysoká i na naše poměry 400 Kč za oba. Ale ušetřili jsme na noclehu v Bachčisaraj, tak nás to ani tak moc netíží…
Takže po jídle jdeme dál po silnici s cílem dostat se přímo k Vlaštovčímu hnízdu. Ale jsme paka, protože jsme si nevšimli, že cesta k hnízdu vede hned na druhé straně restaurace tak jsme si zašli po silnici asi další kilometr. Naštvaní se vracíme a konečně už jdeme přímo k hnízdu, kolem spousty krámků se suvenýry až nahoru, kde od nás vyberou 6 UAH vstupného. Procházíme se po ochozu tohoto malého gotického hrádku, který se nachází na vrcholu útesu a je odtud nádherný výhled, hlavně pro ty co se nebojí výšek. Po prohlídce sedáme na pivko a hamburger a pohráváme si s malým koťátkem. Potkáváme zde i Čechy.
Jdeme zpět na silnici, kde se nacpeme do maršrutky a jedeme se ještě podívat na palác Livadia, kde se v roce 1945 sešli Roosvelt, Churchill a Stalin a domlouvali se nad osudem Německa a vlastně celé Evropy. Procházíme zahradu okolo paláce a jdeme opět na maršrutku do centra.
Na pokoji dáme sprchu, trošku odpočneme a asi kolem sedmé jdeme na večerní prohlídku Jalty. Jdeme po promenádě, kde si v takové jídelní restauraci dáváme pivko a něco na zub. Pak dojdeme až k náměstíčku, kde je opět socha Vladimíra Iljiče Lenina… bloumáme jen tak po ulicích, už je tma a tak kupujeme pivko a pomalu se vracíme promenádou zpět.
Jenže mě tak v půli cesty začínají dost divné břišní pochody a tak už nejdeme pomalu, ale celkem svižně, abych to vůbec stihl na WC. Uff stíhám to…asi jiné druhy bakterií. Dáváme pivko a já i slivku jako lék. Koukáme na telku a asi v jedenáct jdeme spát, když jsme se minulou noc tak „dlouho“ vyspali.
10.09.2007 – Pondělí – Spíme na nás docela dlouho, ale kolem desátý už jsme zpakovaný a jdeme si chytit taxík (25 UAH) na autobusák. Počasí zase nic moc, takový polooblačno. Reagujeme na výzvy halekajících naháněčů a sedáme do busu směrem Simferopol.
Odjíždíme v 10.20 hodin a přes město Alušta zase do hor, kde opět leje jako z konve. Kolem poledne dojíždíme do Simferopolu na vlakové nádraží, je tam celkem polojasno.
Hned si jdeme stoupnout do fronty na lístky na dnešek do Oděsy, ale když vidíme kolik je tam lidstva tak tomu ani jeden nevěříme, že to klapne. Takže nám šlo o to, abychom ty lístky koupili co nejdřív, už jsme trošku nervní, protože ten chlápek před náma už tam něco vyřizuje asi deset minut a když konečně máme jít na řadu tak nás ta baba sjezdí, že jde na přestávku. Brrr… už nám trochu tečou nervy, přesouváme se k vedlejšímu okýnku a po dalších deseti minutách se konečně dostaneme na řadu a naštěstí tam jsou ještě volná místa do kupé (60 UAH).
Odjezd v 17.15 hodin, tak si jdeme dát boršč, mezitím venku sprchne. Ještě kupujeme nějaký jídlo a pivko do vlaku a do odjezdu mastíme v čekárně karty. Kolem pátý jdeme do vlaku, dáváme průvodčí lístky, v kupé je už starší chlápek a nějaká ženská. Usteleme si, dáme jídlo, pivko a kecáme.
Na jedné z delších zastávek si kupujeme nasolené ryby velice dobrá pochoutka. Sice než si to očistím a „vykuchám“ tak to dost trvá, ale odměna zato stojí. Kolem půlnoci uleháme s tím, že ráno budeme v Oděse.
11.09.2007 – Úterý – Asi ve čtvrt na šest nás budí průvodčí, že už jsme v Oděse, počasí je zase nádhera. Na místních toaletách si čistíme zuby, protože ve vlaku jsme to nestihli. Ptali jsme se, kdy jede vlak do Kišiněva, ale řekli nám, že vlak tam žádnej nejede, jenom autobus.
Tak jsme vylezli před vlakáč a domlouvali taxíka na autobusové nádraží, usmlouvali jsme to za 40 UAH, a chvilku po půl šestý se už zase ptáme, kdy jede bus do Kišiněva. V 6.50 hodin, ale je tam jen jedno místo volný, baba před náma nám to vyfoukla. Tak až dalším, co jede v 8.20 hodin (40 UAH).
Koupíme pizzu, navštívíme i toalety tureckého typu…díra v zemi a pak už jen čekáme. Po osmý už tam stojí, tak ještě platíme za bágly. Cesta na hranice probíhala celkem v klidu i odbavení na ukrajinské straně bylo úplně bez problémů…
12.09.2007 – Středa – …Asi kolem sedmý se dostáváme na hranice, kterou tvoří řeka Dněstr. Moldavský celník je naštěstí v pohodě, pak ukrajinský, ptá se kam jedeme, a my že jen transit na Slovensko, vezme si od nás vyplněné imigrační karty, nafláká razítka a napíše v kterém městě budeme opouštět Ukrajinu.
Kolem devátý se dost rozprší a kolem jedenáctý jdeme „spát“. Holka samozřejmě řve a navíc nám v kupé nejde zhasnout světlo… takže noc stojí za prd, navíc Michala v noci chytají žaludeční křeče a dostavuje se i u něho průjem, asi ta klobása…
Vystupují kolem půl pátý v Ternopilu a dělají takovej bordel, že se vážně nedá spát. Až vypadnou, tak na dvě hodiny trochu zaspíme než nás vzbudí průvodčí, že bude už Lvov.
13.09.2007 – Čtvrtek – V 7.10 hodin vystupujeme na nádraží ve Lvově, dost unavení z té probdělé noci. Jdeme hned ke kase a ptáme se na nejbližší spoj do Užhorodu. Máme kliku v 7.35 hodin jede vlak z Charkova až do Užhorodu. Jdeme si vyměnit dalších sto dolarů a kupujeme lístky do kupé (40 UAH). Ještě koupíme pivo, ale s Michalem asi dnes, co se týká jídla nic nebude. Pořád mu není moc dobře. Po všech těch úkonech jdeme na nástupiště, vlak už tam stojí, nasedáme, lůžkoviny nechceme, dospíme se jen tak pod dekou. Ještě si dáme ve vlaku čaj (1 UAH), já posnídám müsli – tyčku a jdeme spát.
Vlak má být v Užhorodě ve 14.07 hodin. Usnu úplně natvrdo a probouzím se až v 12.45. Dáme ještě karty a ve čtvrt na tři už vystupujeme z vlaku. Počasí se pokazilo, ale hlavně že neprší a že to jakžtakž vydrželo po celou dobu naší cesty.
Jdeme rovnou koupit lístky na zítra na bus v 16.51 do Bystrého, jenže jí zapomeneme říct, že to chceme na zítra a ona to vystaví na dnešek, naštěstí si toho všimneme, ale oprava na zítra bude za příplatek, jak jinak, dementi. Pak jdeme do našeho hotelu Zakarpatija, kde jsme spali první noc na Ukrajině. Bereme zase pokoj za 120 UAH pro oba. Chvíli si dáme voraz, od Kišiněva jsme byli ve vlaku 26,5 hodiny, tak to s náma ještě pořád mává ze strany na stranu do rytmu kolejí.
Asi kolem čtvrtý jdeme nakoupit suvenýry, já už mám něco koupenýho z Jalty. Tak jen nějaký čokolády, víno a samozřejmě vodku. Jdeme se ještě projít, po cestě sedáme v baru, dáváme si na zahrádce pizzu a připojuje se k nám místní vágus. Sedíme a kecáme s ním o jeho těžké práci na šachtě, ale dost smrdí tak radši padáme. Ještě to vezmeme trochu oklikou a tak se na pokoj dostáváme kolem sedmý.
Koupíme v restauraci piva v plasťácích a tak sedíme pijeme a rozebíráme naší dalekou a dobrodružnou cestu. Kolem půlnoci jdeme spát, ráno si můžeme přispat check – out je až zítra ve dvanáct.
14.09.2007 – Pátek – V noci byla celkem kosa, ale tady se vedou jenom prostěradla a deky. Kolem jedenáctý vstáváme a budeme muset absolvovat ledovou sprchu. První jde Michal a jeho povzbuzování se, je dost hlasité. Pak to čeká i mě, voda je tak ledová, že mám palce u nohou úplně fialový. Ale dá se to zvládnout a tak chvíli před dvanáctou odcházíme směrem na autobusák.
Po cestě si vyměníme zbytek hřiven zpátky na tvrdou měnu. Sedáme před fast – foodem a posnídáme hamburger s pivem. Je trochu kosa a tak se jdeme zahřát na vlakáč, který je jen kousek od autobusáku. Máme ještě skoro 4 hodiny času tak zase hrajeme karty, utíká to pomalu, ale dočkáme se a o půl pátý už radši jdeme zpět na autobusák. Počkáme a za deset pět užhorodského času odjíždíme směrem na hranice.
Je tam dost aut, ale naštěstí bus má přednost, po asi hodinovém odbavení na ukrajinské straně nás ještě další půl hodinu odbavují na slovenské straně. Po pár zastávkách, kolem osmé vystupujeme v Bystrém, pěšky dojdeme k mojí tetě, kde máme zaparkovanýho pežota, chvíli pokecáme o tom jak to probíhalo a pak už kolem půl devátý odjíždíme směrem domů.
V Prešově si na pumpě dáme bagetu a semtexa, koupíme dálniční známku a pokračujeme přes Levoču, Poprad, po dálnici do Žiliny. Tam na pumpě dáme asi dvacet minut pauzu a pokračujeme na Trenčín.
15.09.2007 – Sobota – Hraniční přechod projíždíme v klidu, na silnicích je úplně volno. Přes Uherský Hradiště, Bučovice, Vyškov se napojujeme na dálnici, kde sjíždíme ve Velkém Meziříčí a odtud posledních dvacet kilometrů do Třebíče. O půl třetí v noci mě Michal vysazuje doma a tak mu ta cesta trvala šest hodin. Dám něco na jídlo a po šestnácti dnech mažu spát do svojí postele…
Celkem jsme ujeli 4 844 kilometrů, z toho autem 1 028 km, busem 562 km a vlakem 3 254 km.
Co se týká peněz tak kompletně se vším, (jídlo, cesta, noclehy…) mě to vyšlo na zhruba 14 500 Kč.