04.06.2014 – Středa – Kolem půl 7 ráno nás průvodčí vzbudil, že za chvíli už budeme v Jerevanu, ať si sbalíme saky paky. Příjezd načas, tam samozřejmě už lovili taxikáři, ale kluci měli jiný problém, co nejdřív najít záchody. Povedlo se jim najít dost tragický vstup kamsi, kde se měli ukrývat záchody, no tu fotku co sem potom viděl, jak to tam vypadalo je opravdu pro silné povahy.
Nasedli sme do taxíku a nechali se odvést do hostelu Envoy na Puškinově třídě. Tam sme se ubytovali v pokoji pro 4 lidi, z kterého někdo ráno odjel, byli sme ale dost unavený po tý noci ve vlaku a tak sme nečekali na uklízečku a lehli si do spacáků. Kolem půl 11 sme vylezli a šli na prohlídku města. Jako první úkol bylo vybrat prachy z bankomatu, potom sme objevili parádní kebabárnu, kde sme se naobědvali. Pak obhlídli Operu a vydali se na Kaskády.
Byli sme celkem dost překvapený z toho jak to město vypadalo, moderní metropole, celkem čistá, parky, lidi pěkně oblečený, ale vzduch byl taky hroznej jako v Tbilisi a zahrádky lákaly k posezení.
Jako první věc sme chtěli vidět tzv.kaskády. Jedná se soustavu schodů a patrových fontán vedoucí na vršek kopce nad městem, kde stojí Sovětsko-arménský monument. Byla to celkem dřina v tom vedru vystoupat až nahoru, ale zase byl odtud pěkný výhled na město, Ararat byl bohužel schovaný. Nahoře chvíli pauza, další cíl bylo muzeum Arménská genocidy. Byla to celkem dálka tak taxi. Bohužel museum se rekonstruuje, tak je přístupný pouze památník, kde hoří věčný oheň. Ještě sme se šli kouknout co za monstrum stojí kousek od památníku, na místě sme nepřišli na to k čemu to asi může sloužit, no nicméně po návratu sem zjistil, že to je sportovně-koncertní hala, děsná stavba.
Pak sme došli pěšky na hlavní a odtud k íránské Modré mešitě, kde sme si to prošli, celkem pěkné, poseděli vevnitř, byl tam chládek. Naproti mešitě byl v mapě psaný bazar, ale počítám, ten tam byl asi kdysi, protože teď tam byl normální blbej supermarket. No nakoupil sem aspoň brandy Ararat jako suvenýr a jednu malou na ochutnání, jaký to vlastně je. Odtud sme procházeli městem směrem k Náměstí republiky, ale ještě předtím sme si dali pivko na zahrádce v parku. Pak pokoukali po náměstí, kde bylo mraky lidí a přes „nejluxusnější“ ulici, došli k Opeře a kebabárně, kde sme povečeřeli a pomalu se přesouvali na hostel. Tam jsme zjistili, že hostel pořádá výlety a na zítra tam byl výlet, který sme chtěli taky absolvovat. Byl teda na místní poměry dost drahý, asi 8 set za jednoho, ale řekli sme si, že si to jeden den můžeme dovolit. Tak sme zaplatili a ráno v 8 byl sraz před hostelem.
Večer sme se šli ještě projít a kouknout na jeden starej kostel utopenej v panelákách. Zajímavý místo, hořelo tam tolik svíček a vzduch byl tak prosycený voskem, že se tam pomalu nedalo dýchat. Pak koupit pivo a na pokoj.
05.06.2014 – Čtvrtek – Ráno budíček, pak na snídani, zabalit věci a venku před hostelem už stál mikrobus, jelo nás celkem 9 lidí. První zastávka byl klášter Harutyun, prohlídka, výklad v angličtině. Další zastávka, další klášter Gayane, opět prohlídka, i výhledy a Ararat. No a potom už se jelo do nejsvatějšího místa všech arménských křesťanů do katedrály Ečmiadzin. Katedrála je pod lešením, takže zvenku není nic moc vidět. Vevnitř se nachází relikvie, proto se tam Arméni klaní, klekají a líbají (nee mezi sebou), ale pro nás jinak kostel jako každej jinej.
Potom už se jelo ke kostelu Khor Virap, který je známý svojí dobrou polohou, 12 km od tureckých hranic, pro focení Araratu. Nicméně nám zrovna mraky nepřály, a tak Ararat moc vidět nebyl, njn co se dá dělat. Tak si prošli tamní klášter, a podívali se i do kobky, kam byl uvržen svatý Řehoř potom, co jej tam nechal král Trdat uvěznit. Do kobky vede dost úzký průlez po kovovém žebříku do asi 6 m hlouby, nic pro klaustrofobiky. Mimochodem Arménie jako celek přijala křesťanství už kolem roku 300 a historici amatéři asi vědí, co v té době bylo u nás… prakticky vůbec nic. Potom sme ještě vystoupali na kopeček nad klášterem, ale mraky se pořád nerozplynuly.
Následoval odjezd k rodině na oběd, který byl celkem dost vydatný. Skládal se z několika salátů z čerstvé zeleniny, celkem ostrého zeleninového rizota, kuřecího rizota, grilované zeleniny, zelných listů plněných mletým masem. Strávili sme tam asi hodinu a půl a musím říct, že se fakt královsky najedli.
Další cíl výletu byl klášter Noravank, který je ukrytý v horách asi 120km jihovýchodně od Jerevanu a je téměř na hranicích s Nachičevanskou oblastí. Arménský silnice sou dost hrozný, sice asfaltový, ale strašně nerovný, takže sme tam v tom autě skákali. Snažili sme se spát. Klášter Noravank je jedno z nejnavštěvovanějších míst v Arménii, je opravdu velmi zasazen do krajiny, která má až skoro červenou barvu okolních skal. Po prohlídce sme nasedli a jeli asi 15 minut do „vinného sklepa“. Z venku to byla taková větší garáž, nikde cedule, nikde ani známka toho, že tam někde něco takovýho je. Dole měli sudy a pár lahví, tak sme ochutnali asi 6 vzorků, ale fakt dobrý bylo jen jedno, pak se tam nahrnulo asi 20 italských důchodců a bylo po všem, radši sme vypadli. No a čekala nás jízda zpátky do Jerevanu. Tu sme víceméně prospali.
Dorazili sme kolem půl 8, šli na večeři do nedaleké pizzerie. No celkem dobře sme se najedli, dali si pivko a šli zpět na hostel vyprat hadry a spát.
06.06.2014 – Pátek – Den začal opět snídaní, opět tou stejnou, jen dnes sme dostali vejce na tvrdo. Potom sme odjeli taxíkem k tzv. massive market odkud jezdí maršrutka do Garni, cíl naší dnešní cesty. Bus byl dost katastrofální, ještě sovětského typu, tzn. hodně moc kouří, jede jak ochrnutej šnek, ale vyjede vše. Počkalo se než se naplní a vyjeli sme. V Jerevanu bylo ještě krásně, ale dojeli sme do Garni a tam začínalo pršet.
Tam nás odchytil místi taxikář a tak dlouho naléhal a snižoval cenu, že sme s ním nakonec jeli do 10km vzdáleného skalního kláštera Geghard, kde už pršelo úplně, ale ne nic drastickýho a stejně za půl hodiny přestalo. Klášter Geghard je jedním z neúchvatnějších co jsme v Arménii viděli. Je skoro celý vytesaný do skály a je tam opravdu taková mystická atmosféra. Strávili sme tam dost času, prošli i okolí, kolem potoka k jeskyni. Cestou zpět si koupili takový velký sladký koláč, ze kterého sme se všichni najedli.
Dojeli sme do Garni, kde se nachází antický chrám, který ovšem není původní, i když na jeho stavbu byla část původních kamenů použita. Sám chrám stojí tak za 2 fotky max, ale hlavně jde o výhled do stejnojmenné soutěstky. Počasí se o hodně zlepšilo a vysvitlo i slunce, tak sme tam strávili něco přes hodinu. Chtěli sme jet zpět opět maršrutkou, ale pan taxikář nám dal takovou cenu, že to nešlo odmítnout a tak nás s ještě jednou zastávkou na focení odvezl až do Jerevanu před Operu a tam sme začali přemýšlet o dalším plánu.
Prvně sme vybrali prachy a pak počítali dny, co zbývají a co ještě chceme vidět. Nevychází to ani náhodou na všechno, proto se vzdáváme jezera Sevan, což bylo netěžší, tam sme se chtěli vykoupat a vzdáváme se i dvou Unesco klášterů na severu Arménie. Zbytek plánu zatím zůstává. Takže zítra bude cestovací den. Došli sme do hostelu, řekli že už jen jednu noc a zaplatili útratu. Pak sme vyrazili nakoupit nějaký suvenýry, což se ukázalo jako téměř nadlidský problém. Po bloudění kolem náměstí Republiky sme konečně něco objevili, dost děs, tak sem koupil jen magnetku a přívěšek. Kluci myslím vůbec nic, tak sme se dál toulali ulicemi až došli k metru Zoravar, kde je bazar s hadrama nevalné úrovně. Ještě sme prošli kolem kostela svatého Řehoře a pak bratra napadlo co si dát naproti hambáče. No tak jako nebyl úplně špatněj, ale byla v něm majonéza, což se později ukázalo jako dost velký problém.
Cestou zpět sme si ještě dali pivko kousek našeho hostelu, bylo dobrý a s nachlazených sklenic. Poseděli sme a pak už hostel, zabalit bágly, protože ráno v 6.15 odjíždíme. V noci se ještě u všech projevila majonéza, tak na noc nadopovat endiaronem a doufat, že to bude ráno ok.
07.06.2014 – Sobota – Brzo ráno vstáváme, všichni se vystřídáme na WC, hmm paráda… ráno všude mrtvo, no chytli sme taxikáře, co nás hodil na „hlavní“ nádraží, odkud by měla v 7 odjíždět maršrutka do Tbilisi. Na dnešek byl totiž naplánovaný opravdu dlouhý přesun z Jerevanu do Zugdidi, cca 620 km. Na nádraží sme dorazili jako první a začali zjišťovat, co a kdy jede do Tbilisi. Byl tam jeden týpek patrně se svojí mámou a ten uměl celkem dobře slovensky, že prý tam pracoval. Kluci ještě využili opravdu „luxusního“ WC, já si to s díky nechal ujít. Místo v 7 hodin maršrutka odjížděla až kolem půl 9 a to sme měli ještě kliku, protože ostatní měli, lístky koupený předem, ale 3 místa pro nás tam ještě byli.
Cestou sme se snažili koukat, ale jednak bylo plný auto, pak taky s náma vzadu seděl ještě jeden chlap, takže pohodlí veškerý žádný a ty zpropadený silnice, nedá se vůbec spát. S jednou povinnou přestávkou někde v horách u fakt hroznýho „občerstvení“, kde si fakt nešlo nic dát, sme se dostali konečně na hranice.