29.07.2009 – středa – po asi půl km je albánská celnice, zastavujeme za slovinským obytňákem. Po asi deseti minutách se dostáváme na řadu. Vezmeme pasy, doklady od auta a zelenou kartu, celník listuje pasama, vše vypadá na pohodu, ale jen do chvíle, kdy se podívá na doklady od auta, kde není ani moje ani Romanovo jméno, jedem totiž firemním autem, tak chce papír o zapůjčení, ten mu dáváme, je v angličtině tak snad to pochopí, pochopil, ale trvá na kulatém razítku od notáře, ale my máme jen razítko ověřující podpis, to mu viditelně nestačí, dělá vofuky, pořád mu vysvětlujeme, že je majitel podpisem potvrdil zapůjčení auta. Když tam jsme asi půl hodiny, volá svého vedoucího, ten perfektní angličtinou se nás ptá proč nemáme kulatý razítko, vzdáváme vysvětlování a čekáme co se bude dít. Nakonec se nás zeptá co do Albánie jedeme dělat a jak dlouho tam budeme, to mu řekneme, on kývne na toho prvního chlápka, a ten vytáhne razítko a označí nám jím pasy, hurá! Pak jdeme k dalšímu okýnku, kde nám vypíší papír o ekologické dani, kterou zaplatíme až budeme odjíždět, pak další okýnko, prý co máme k proclení… nic. Vše nám vrátí, dojedeme k závoře, kde baba vše zkontroluje a konečně asi po hodině a půl nás posílá do Albánie!
První město za hranicemi je Pogradec, tam parkneme a jdeme hledat směnárnu, to se daří, měníme za 200 euro a dostáváme zhruba 20 tisíc LEKů. Domlouváme se, že by bylo dobrý dneska ještě dojet do Gjirokasteru (UNESCO), na mapě to až zas tak daleko nevypadá. Vyjíždíme z Pogradece, bez jakéhokoliv značení směrem na Korce. Po cestě stavíme na fungl nové pumpě, dáme kafe a okoukneme záchody, paráda, tak se de na věc po těch dvou dnech v kempu… cesta do Korce byla dost v pohodě, celkem rovina, na začátku města nás uvítá mrtvá kráva ležící na silnici… tam, ale špatně odbočíme, protože cedule nejsou žádný a tak si zajedeme asi 20 km, vracíme se do Korce, kde spíš podle intuice trefíme tu správnou cestu, která se kousek za Korce zvedá do hor, kterých se „nezbavíme“ až do města Tepelene.
První zastávka po cestě je ve městě Erseke, kde koupíme chleba a nějaký papriky. Co se týká povrchu silnice tak převažuje rozbitý asfalt, ale v některých částech je pouze prašná polňačka. Moc aut tudy nejezdí, další „větší“ městečko, kam se musíme dostat je Leskovik, to nám trvá po horských cestách nekonečné dvě hodiny, silnice se kroutí v serpentinách po vrcholcích v 1600 m.n.m. Kolem čtvrtý jsme v Leskoviku, taková větší vesnice, optáme se na cestu do další „větší vesnice“ a to Permet, počkáme než stádo krav přejde silnici, abychom mohli pokračovat. Z Leskoviku se asi po tři čtvrtě hodiny dostaneme do údolí řeky Vjose a odtud až do města Permet je to nejkrásnější část cesty! Od Permetu se už jede víceméně po břehu řeky Vjose až do Tepelene, kde ji po mostě přejedeme a asi chvíli před šestou se napojíme na hlavní silnici vedoucí z Vlore do Gjirokasteru.
Tam se dostáváme kolem půl sedmé, kde podle průvodce začneme hledat hotel Kalemi, chvíli to trvá, ale místní nás navedou. Domlouváme se na jednu noc, zaplatíme a hned si koupíme dvě pivka, který ještě před sprchou zhltneme, na úspěšné přejetí dnešního obtížného, ale krásného úseku, který měří pouhých 200 km, ale autem to trvalo 8,5 hodiny!!
Vybalíme věci, dáme sprchu a mažeme do města na jídlo. Sedáme do restaurace hotelu, který je na náměstí, dáváme si hranolky a opečený sýr kaškaval, no a samozřejmě pivo. Sedíme tam asi do půl desátý, pak jdeme ještě pokoupit něco do obchodu a jdeme zpět do hotelu. Sedneme na naši terasu otevřeme pivko a v tom teple i takhle večer koukáme na osvětlené město a relaxujeme. Kolem půl jedenáctý uleháme.
30.07.2009 – čtvrtek – Vstáváme kolem osmý, něco zabalíme a už jdeme na snídani, dostáváme vejce na tvrdo, fíkovou marmeládu, opečený toastový chleba a čaj nebo kafe podle libosti. Pak zabalíme věci, rozloučíme se a autem vyjedeme až přímo k samotnému hradu, kde zaparkujeme, koupíme lístky a jdeme na prohlídku. Uvnitř je výstava zbraní, respektive už jen děl. Na jedné z teras je i údajně americký tryskáč, který byl donucen k přistání v roce 1957. Nejnovější částí citadely, je hradní věž s hodinami, které samozřejmě nešli… ale z toho místa jsou nejlépe vidět typické obytné domy, které mají střechu z kamenných břidlicových tašek.
Po prohlídce hradu se domlouváme, že hledat rodný dům albánského diktátora Envera Hodži už nebudeme je tam prý stejně jen muzeum. Tak se vydáváme z Gjirokasteru na jih po silnici vedoucí do Řecka, z které ale odbočíme na směr na Sarande. Tam někde by se měl nacházet zajímavý přírodní úkaz – vyvěrající podzemní pramen Modré oko (Syri i Kalter). Cedule označuje odbočku, tak to aspoň nemusíme hledat. Zaplatíme chlápkovi u závory vlezný a ještě pokračujeme poloasfaltovou silnicí zhruba 800 metrů, kde pohodlně, přes restaurací, parkujeme. Bereme foťáky, je to jen asi dvě minutky pěšky. Samotný pramen vyvěrá v jezírku z hloubky asi 45 metrů a ve středu je sytě modré. Uděláme dostatek fotek tohoto úkazu, sedneme do auta a valíme do Sarande.
V Sarande jsme kolem poledne, než se ale dostaneme k pobřeží tak to ještě trvá, je to totiž skoro všude rozkopaný. Parkneme kousek od hotelu Butrinti, dáme v picérce parádně vychlazený pivko, vlastně dvě…skočíme narychlo do moře, je dost teplo, tak příjemný osvěžení a domlouváme se, že zkusíme co by stál trajekt na Korfu, cena nikde není napsaná, tak se zeptáme rovnou, ale sedí tam tak arogantní holka, že by jsme jí dali oba hned po držce. Tvrdí nám, že zpáteční lístek pro nás dva a auto stojí 190 euro, nevím jestli kecá nebo je to pravda, nemáme to, kde porovnat. Každopádně je to sakra dost takže na to kašleme a radši si dáme vynikající kebab. Po jídle jedeme místo na Korfu do půl hodiny vzdáleného starověkého města Butrint.
Cesta je dost úzká, ale na to už jsme si v Albánii zvykli. Opět pohodlně parkujeme a jdeme ke kase, kde zaplatíme vstupný, dostaneme prospekt s mapkou prohlídky. Je sice dost teplo, ale prohlídka jde jak po másle – Divadlo s amfiteátrem, Palác Tří mušlí, Baptisterium, Nymfaneum, Bazilika, Lví brána a nakonec na vrchol kopce, kde bývala Akropole. Dnes tu stojí hrad a je odtud krásný výhled jak na Butrintské jezero a ústí kanálu Vivari, tak i na divadlo a celé starověké osídlení. Sejdeme dolů k autu, dáme chvilku pausu a domlouváme se dnešní noc strávíme v Sarande.
Sedáme a jedeme zpět, cestou si s protijedoucí audinou, při míjení na úzké cestě, otočíme zrcátka, ale žádná škoda nikomu nevznikne, tak pokračujeme až do Sarande. Tam se dost dlouhou dobu snažíme najít nějaké místo v místních hotelech, ale je všude plno nebo draho. Nakonec se nám daří najít „hotel“, je to jedna místnost, kterou místní pronajímají a koupelna je společná s rodinnými příslušníky… ale co hlavně, že to není daleko od centra. Zabydlíme se… a jedeme na pivko a na pláž, ještě svítí slunko a je i teplo, takže tam na veřejné pláži poležíme než slunko zapadne, dáme ještě pivko a jedeme zpět na „hotel“. Tam si dáme sprchu, vohákneme se do lepšího a jdeme na večerní korzování. Lidí je všude jak psů, restaurace plný, je příjemně teplo. Při zpáteční cestě dáme opět pivko a pizzu na hlad. Na pokoj dojdeme kolem půl dvanáctý a notně unaveni jdeme rovnou chrnět, ale je tam strašný dusno tak noc za moc nestojí.
31.07.2009 – pátek – Teplem se automaticky budíme kolem sedmý, naši ubytovatelé jsou taky už vzhůru, byli sice vzhůru i dlouho do noci a hráli na klarinet, ale ráno jsou opět čilí. Loučíme se nimi a opět se snažíme trefit se na silnici vedoucí do Vlore… to nám zase zabere dobrou půl hodinu a opět nikde žádná směrová tabule…podle intuice zahneme na pumpu, odkud vypadá, že bude silnice pokračovat. Na konci Sarande je vzdálenostní tabule, kde je Vlore 136 km tak sláva.
Cesta až do Himare probíhá v poklidu, klasicky se kroutí v serpentinách a nabízí nádherné výhledy na zářivě modré Jónské moře… je tu na mnoha místech už nový asfalt, tak pozor – klouže to. V Himare zastavíme, že si v samce koupíme snídani, veka jako chleba, nějaká šunka, sýr a papriky. Z Himare jedeme ještě asi 15 km až do vesničky Dhermi, kde má být jedna z nejkrásnějších pláží celé Albánské riviéry. Konečně jsme v Dhermi, vidíme i směrovku na pláž, co nás ale čeká nevíme… je to 45 minutový sjezd po úzké a hodně kamenité stezce, kde maximální cestovní rychlost je 10 km/h, ale většinou jedeme fakt krokem.
Ale… odměna nás nemine, když konečně dojedeme na pláž, tak jsme fakt skoro v němém úžasu… pláž je skoro prázdná, dost dlouhá, písečná, ale asi pět metrů od moře je pás oblázků na kterých se dá pohodlně ležet. Je půl jedenáctý, slunce pálí, dáme snídani, pak koupání v průzračném Jónském moři. Kolem poledne jdeme do jediného baru, který tady na pláži je, samo že i ceny v něm jsou závislé na neexistující konkurenci, ale na to kašlem to k tomu patří a tak dáváme pivko a ze stínu pozorujeme pláž a moře jak vystřiženou odněkud z Karibiku!?
Asi v jednu se ještě vykoupeme a jelikož bysme dneska chtěli dojet až do Beratu, tak vyjíždíme zpět na hlavní silnici vedoucí do Vlore. To opět po kamenité stezce trvá asi půl hodiny. Konečně jsme na asfaltce a jedeme vstříc do útrob Llogarského průsmyku, jehož nejvyšší místo je víc než tisíc metrů nad mořem a proto cesta plná serpentin tomu odpovídá! Pořídíme pár fotek z auta i z míst k tomu na silnici určených. Na vrcholu průsmyku je restaurace a kousek pod ní vytéká u silnice pramen, kde natankujeme do prázdných PET lahví výbornou studenou horskou vodu.
Pak už je přístavní město Vlore, které nás teda nijak neuchvátilo a tak ho jen projíždíme, uděláme pár fotek z auta a za Vlore směrem na Fier dotankujeme naftu. Provoz je dost hustý a taky poprvé a naposled za celou dobu vidíme havárku, jak jinak než tří mercedesů, naštěstí bez zranění. Ještě si po cestě kupujeme za pár drobných trs výborných hroznů. Město Fier je hlavně orientované na průmysl takže ho jen projíždíme, ptáme se policajta na cestu, a on nás navede na silnici na Berat. Někde mezi Fierem a Beratem ještě nakoupíme v sámošce.
Do Beratu (UNESCO) se dostáváme kolem páté, opět trošku bloudíme při hledání známého hotelu Mangalem, opět nám poradí policajti, na který za celou cestu nemůžeme říct jediný špatný slovo. Hotel je samozřejmě plně obsazen a tak se ptám na jiný, prý hotel Berati je volný a ne moc drahý. Celkem rychle ho najdeme, pokoj bez klimy se snídaní je za 25 euro. Parkovat se taky celkem dá před hotelem, zabydlíme se, dáme sprchu, trochu si orazíme s tím, že půjdeme někam na gáblík.
Po cestě do restaurace hotelu Mangalem, si koupím sluneční brýle, ta je ale taky plná jako hotel tak jdeme zpět na náměstí, kde vidíme restauraci na terase a tak vyjedeme výtahem až na střechu, kde je sice úzká, ale příjemná zahrádka. Ten výhled na náměstí, mešitu a kostel je parádní. Dáme pivo a salát a posedíme až do tmy. Kolem devátý pomalu odcházíme na hotel, tak ještě sedíme u pivka a hrajeme karty. Je tam taky pár z Maďarska tak se pozdravíme a v deset je zavíračka restaurace tak to balíme a jdeme na pokoj. Koukáme chvíli na bednu a pak kolem jedenáctý usínáme. Noc nic moc, dost teplo a navíc se asi majitel v noci vrátil vožralej tak tam se svou babou po sobě dost brutálně řvali.
01.08.2009 – sobota – Vstávačka tak normálně, pak do restaurace na snídani, konečně omeleta, už mě ten sýr a fíkový džem leze krkem. Pobalíme věci, rozloučíme se na recepci, naházíme krámy do auta a jdeme pěšky k místnímu katolickému kostelu, který i podle vnitřku vypadá, že je nově zbudován. Hned naproti kostelu stojí Olověná mešita, která je ale bohužel zavřená. Nafotíme náměstí a valíme k autu a vyrážíme po hradní ulici čtvrti Mangalem až přímo k citadele. Kde zaplatíme vstup, a kolem dokola si to po hradbách vše procházíme, nakoukneme do pár kostelíků, kde by mělo viset i několik děl největšího albánského malíře Onufriho. V citadele se nachází i jeho muzeum. Vyfotíme ještě parádní výhledy na město Berat a jdeme pomalu k autu. Sjedeme opět do města, ale druhou stranou, přejedeme po úzkém mostě řeku Osum, do staré křesťanské čtvrti Gorica, kde se konají velké trhy, ale není, kde zaparkovat a tak po mostu jedem zpět, tam parkneme a jdeme zpět pěšky. Procházíme si trhy, vidíme i kostel sv. Spyridona, ale co je nejdůležitější je odtud krásný výhled na citadelu na kopci. Chvíli tam pobudeme, ale už musíme zase pokračovat, další cíl je 98 km vzdálené město Elbasan.
Chvíli koukáme do mapy, cesta podle mapy by měla něco jako okrska, a abychom to nemuseli zdlouhavě objíždět dohodneme se, že to prubneme. Což později zjistíme, že byl fakt dost blbej nápad… Cesta až do Kucova byla celkem v poho, ale hned za městem se asfalt mění v kamenitou polňačku, venku je kolem 40 °C a nedá se jet víc 30 km/h, pořád si říkáme, že už někde tady musí začít asfalt, marně… když už jedeme po tom marastu asi dvě hodiny, říkáme si že vrátit se už prostě nejde a když se dostaneme do vesnice, kde nás zastaví bagr co tam musí rozhrnout zbytky horkýho asfaltu přímo na tu prašnou cestu, dochází nám, že to asi pojedeme zpět. Nicméně po asi 20 minutách nás přes ten asfalt stejně pošlou… žádná křeč. Za vesnicí je zase neoznačená křižovatka, nikde nikdo, jen bagr a nějaký další stroje na rozšíření polňačky. Chvíli koukáme do mapy, když se za námi zpoza stínu stromů ozvou dva chlapy jestli máme nějakej problém, tak jen řekneme Elbasan, oni nám ukážou směr a prcáme se dál. Po dalších dvaceti minutách další křižovatka u pumpy, opět vyptávání, tam už je silnice širší, sice pořád kamenitá, ale 60 km/h se už dá jet. To trvá dalších asi deset minut než konečně najedeme na asfalt!! Hurá!! Pak už jen půl hodiny se zastávkou na vyndání včelího žihadla z Romanova prstu a parkujeme v Elbasanu na náměstí.
Ale jsme tak vyšťavení, že jen koukneme na dochované hradby a jedeme pryč. Je kolem druhý tak zastavujeme před koncem Elbasanu na oběd, dáváme si výbornej kebab v placce a pivko. Pak pokračujeme serpentinami na směr na hlavní město Tiranu. Ještě si v kopci zastavujeme na vyfocení dobové pýchy komunistického režimu a sice metalurgického komplexu zvaného „Ocel strany“, který dnes již jen chátrá, je to obrovské monstrum rozprostírající se několik kilometrů při úpatí hory, v nejlepších dobách zaměstnával více než osm tisíc lidí!!
Po vyfocení pokračujeme doslova po hřebeni nad téměř 2000 metrů vysokou soutěskou Krrabe až do Tirany, kde máme v plánu lanovku na horu Dajti. V centru Tirany je překvapivě dost jednoduché se zorientovat. Jednak jsou už všude ukazatele na vše co je ve městě zajímavé a říčka Lana je dobrý orientační bod. Podle šipek v pohodě dojedeme až k dolní stanici lanovky, kde parkneme a koupíme asi zhruba za dvě kila lupeny pro oba. Při čekání na kabinu se dáme do řeči s těma co to tam obsluhují a dozvídáme se že pilíře tam helikoptérou usazovali Češi a Poláci, jinak sama lanovka je z Rakouska. Cesta nahoru trvá necelých dvacet minut, ale moc se přes plexisklo fotit nedá. Nahoře to prošmejdíme jsou tam i dvě restaurace a hotel. Dáme si jen vodu a po asi hodině jedeme zpět dolů. V kabině s námi jede rodinka, chlápek si myslí, že když řekne „Polak“, že nám nedojde, že se baví o nás. Uvedeme ho na pravou míru, že jsme Češi. Umí trochu polsky tak pokecáme a nabídne nám, že nás může ubytovat v jeho apartmánu poblíž města Durres. Říkáme, že uvidíme a na parkovišti se rozloučíme.
Sedáme do auta a jedem do centra, projedeme podél říčky Lana a odbočíme Skandenbergovo náměstí, kde v postranní uličce u hotelu Lugano parkujeme a jdeme na prohlídku. Postupně na Skandenbergově náměstí fotíme mozaiku „Za svobodnou Albánii“, mezinárodní hotel Tirana, mešitu, věžní hodiny, budovu opery a dominantu náměstí – Skandenbergovu sochu na koni. Chvíli ještě posedíme a jen tak koukáme, přemýšlíme jestli přespíme tady anebo až v Durres. No uvidíme podle cen… jdeme zpět k autu a zeptat se do hotelu Lugano. Tam chce 50 euro, tak se rozmýšlíme, když to vidí jde s cenou ještě o 10 eur dolů, nicméně to zavrhneme s tím, že se ubytujeme někde v Durres, a tak celkem v poho projedeme Tiranou, kde to na periferii vypadá jak někde v západní Evropě, samý haly mezinárodních firem, obchodní domy, moderní pumpy… vyrážíme po dálnici do 40 km vzdáleného přímořského města Durres. Je skoro sedm večer a teplota je pořád 32° C!
Z dálnice se sjíždí ještě před samotným centrem a už jsme na ulici, kterou doslova lemují jen a jen hotely a všude je mraky lidí! To bude asi mazec tady něco sehnat. Podle průvodce je nejvýhodnější se ubytovat v hotelovém komplexu Florida. Ten ne nějak složitě najdeme a na recepci zjistíme, co už čekáme za odpověď, a to že je plno, ale že mají ještě dost stroze zařízený pokoje… dem se kouknout…a…mazec. Na pokoji čtyři hrozný postele, pavučiny, balkón do smradlavý ulice, zrcadlo opřený o skříňku a záchody společný na chodbě… sice cena 9 eur, ale s díky odmítáme.
Tak pokračujeme v hledání, projedeme ještě tři vesnice za Durres a pořád nic, až dojedeme do vesnice Mali Robit. To už je tma, podle průvodce náhodou najdeme hotel Eleseo, snažíme se smlouvat, víme, že je všude plno a je to přímo na pláži. No nakonec se oba zastavíme na 35 eur, což je celkem slušný, když je to se snídaní a je to úplně nový. Vybalíme jen nejnutnější věci, dáme sprchu a valíme na večeři… a říkáme si, že se po tom dost namáhavým dnu asi rozšoupneme. Jako první si dáme studený pivo, který do nás jen zasyčí, pak rybí polívka a špagety s mořskýma potvorama a další pivka. Ještě chvíli posedíme a kolem jedenáctý jdem na pokoj, čumíme na bednu a pomalu usínáme…
02.08.2009 – neděle – Ráno si dáchneme o něco dýl, dnes je v plánu flákačka u moře, letmá prohlídka Durres a dojezd do města Kruje. O půl desátý dáváme majiteli klíče, jak bylo smluveno a jdeme na snídani. Opět sýr a švestkový džem, fuj. Pak se jdem převlíct do plavek a zahájit slíbenou relaxaci na pláži.
Slunko pálí, všude okolo je fakt hodně lidí, jedna z takových těch přelidněných pláží, písek a mělká voda. No dlouho nám to flákání nevydrží, kupujme plážový tenis a celkem slušně se tím bavíme. V poledne si skočíme na pivko, zahnat hlad…Kolem půl čtvrtý to balíme a po dost velkých manévrech s autem, protože jsme byli téměř zatarasení, odjíždíme do Durres, kde stojí největší amfiteátr na Balkáně. Ten po chvíli hledání najdeme, ale vstupný neplatíme, vše důležité se dá vidět zpoza plotu. Ještě prohlédneme městské hradby a přístav, začíná nám docházet benzín a hotovost.
Tak se snažíme na dálnici z Durres najít pumpu, kde budou brát kreditku, takhle to zní směšně, protože u nás jdou zaplatit kartou i noviny ve stánku, ale v Albánii…konečně asi po pěti zastávkách to vypadá, že by to mohlo jít. Jdem to s pumpařem vyzkoušet, a asi jo. Natankuje nám plnou, první pokus při platbě neprojde, ale podruhý už je to ok, ale Albánci nejsou vůbec zvyklý, že jim někdo za něco nedá peníze, ale plastovou kartičkou něco naťuká. Ještě jsme s nimi vyměnili 100 eur a po sjezdu z dálnice nabíráme směr Kruje. Kolem mezinárodního letiště Rinas se dostáváme do Fushe Kruje a odtud se silnice opět mírně zvedá do hor. Projedeme kolem cementárny, kde jsou listy stromů obarveny na bílo až do městečka Kruje.
Tam se dostáváme kolem sedmé večer a hned jedeme do hotelu Panorama, jak nám radí průvodce, kde chvíli čekáme na někoho kompetentního. Ale je nám opět oznámeno, že je plno ať to zkusíme v hotelu Grand. Podle knihy je zde ještě jeden hotel, ten ale už bohužel nefunguje, takže nám nezbývá nic jiného než opravdu zajít do 3-hvězdičkového Grandu. Vítá nás uklízečka, která nás výtahem vyveze do patra k recepci, kde sedí sympatická holka, která nám oznámí, že pokoj s klimatizací je za 30 euro. Tak to berem, čekali jsme, podle toho jak ten hotel vypadal, o hodně vyšší cenu. Ukazuje nám dokonce tři pokoje, že si můžeme vybrat…to není problém všechny pokoje jsou pěkné a čisté. Jeden vybereme, nataháme zase nějaký věci na pokoj, dáme samo sprchu a valíme na letmou večerní prohlídku z cílem se někde napapat. Jdeme na terasu hotelu Panorama, je tam dost narváno a navíc i svatební hostina, ale ta je i v našem hotelu.
Dáme klasicky pivka, pak polívku, já rybí a Roman nějakou sýrovou krémovou, pak následovala u mě pizza a u Romana dost dobře vypadající těstoviny a na závěr opět pivko. Kolem desátý jdem zpátky do hotelu a v restauraci jede na plný pecky svatební hostina, jen nakoukneme jak to vypadá a je to spíš jako turecká než evropská svatba. Vyjedeme výtahem do třetího patra, kde máme pokoj, ještě jsme si po cestě koupili flašku vína a tak sedíme na balkóně, je nádherný teploučko, popíjíme víno a posloucháme hudbu co se line ze svatby. No a chvíli před půlnocí jdeme spát.
03.08.2009 – pondělí – Vstáváme kolem půl devátý, opět do krásného teplého dne. Máme ubytování i se snídaní a tak jdeme do restaurace, kde nás ale posílají do úplně nejvyššího patra na terasu, tam opět dostáváme rozpustný citrónový čaj, opečený toastový chleba, sýr a švestková marmeláda…už to ani nejím jen chleba s máslem, na to ostatní už mám alergii…Posnídáme, zabalíme věci, naházíme do auta, který ještě necháváme před hotelem, protože u bazaru je plno.
Jako první si cestou na místní pevnost procházíme bazar, je tam jako všude spoustu cetek, ale i moc pěkné ručně tkané koberce. Před pevností sedí maník co tam prodává svoji vlastní knížku. Už ani nevím jestli jsme tam platili nějaký vstupný, nicméně uvnitř pevnosti je muzeum národního hrdiny Skandenberga, ale nás muzea moc neberou tak si procházíme jen vnitřek a kocháme se úžasnými výhledy jak dolů do údolí tak i na úbočí hor, kde se Kruje nachází. Když dojdeme ke svatyni kláštera, jsou tam už tři turisti, vypadá, že dva Albánci a jeden cizinec. Je tam i něco jako místní průvodce a jeden z těch Albánců nám překládá do angličtiny. Ta svatyně byla původně mešita, je tam i vidět mihráb, a jsou tam i hrobky. Po prohlídce už pokračujeme k východu, na bazaru nakoupím nějaký suvenýry a valíme k autu.
Kolem půl dvanáctý odjíždíme z Kruje, po asi půl hodině se dostáváme do Fushe Kruje, kde je taky bazar i s hadrama… a jelikož jsme se oba před odjezdem dohodli, že si něco na sebe dovezeme, tak parkujeme a pak už jen nakupujeme, no taky si musíme udělat radost…
Po nákupech nabíráme směr Lezhe, kam přijíždíme asi ve dvě. Je fakt hodně teplo a tak výstup na místní citadelu odkládáme na neurčito…zaparkujeme proto před hrobem Skandenberga, který byl tady v Lezhe pohřben a hned nás začnou otravovat děcka co chcou eura, klepou na okna a mají dost velkou výdrž, ale my taky a tak jim místo peněz dáváme sušenky, nadšený nejsou, ale my se jich zbavíme…koupíme lupeny a průvodce se s náma vydá k hrobce, která je zamčená, jako turisti jsme tady úplně sami, uděláme si prohlídku, pak ještě kousek po centru a domlouváme se zbytek dne strávíme na pláži ve vesničce Shengjin, která je vzdálená jen kousek od Lezhe.
Tam dojedeme kolem třetí a jelikož už máme hlad a v průvodci píšou, že jdou výborné rybí restaurace, tak neváháme a sedáme. Na podnose nám číšník donese několik ryb obložených ledem ať si prý vybereme. Ptáme se na ceny a pak se každý rozhodujeme pro jiný druh…
Roman si vybral dost velkou a připraví mu ji na grilu, já si vybral menší ale je to nějaký dravec a přípravu jsem nechal na kuchaři…než vypijeme pivko tak už nám to nese, no paráda, akorát já tu rybu co jsem si vybral mám na talíři třikrát. Donese ještě salát a můžeme se do toho pustit. Po třičtvrtě hodině jsme konečně dojedli a zaplatili. Slunko ještě svítí a tak si jdem na chvíli lehnout na pláž. Dáme koupačku a karty a domlouváme se, že dnes přespíme někde tady v hotelu. Jenže když začneme zjišťovat, kde by to šlo, je opět všude plno. No a tak, že pojedem do Lezhe tam snad něco bude. Po cestě vidíme apartmány, zastavíme, ale nikde nikdo. Přes ulici se krčí takový menší hotel, jdem se zeptat a po pár minutách už bydlíme… a máme i něco jako terasu,no spíš je to vodorovná střecha hotelu.
Dáme obvyklou sprchu a kolem osmý odjíždíme na večerní prohlídku centra Lezhe. Je poznat, že to napadlo víc lidí a tak se šnekujeme v koloně. Parkujeme tam co odpoledne a jdem. Už je tma, ale lidí je venku dost a dost, procházíme tu jednu velkou hlavní ulici, děláme menší nákup a na zpáteční cestě sedáme v příjemném venkovním baru na studený pivko. Kolem desátý, ale všichni jako by zmizeli a na ulici se pohybuje jen pár kluků. Dopíjíme a jdeme k autu a pak do hotelu, kde si otevřeme flašku albánského vína, ležíme na střeše, koukáme na hvězdy a kecáme až do půlnoci.
04.08.2009 – úterý – Dneska si myslíme, že nikam moc nespěcháme a tak na snídani jdem později než normálně. Opět moje „oblíbená snídaně“, už to ani nekomentuju. Zabalíme věci a jedeme na pláž do Shengjinu, tam se vypleskneme, sice místní co má na starosti lehátka nás skásne a umístí tam kde máme být, ale naprostá pohoda. Koupeme se, hrajem plážovej tenis, karty a jíme co jsme včera koupili v Lezhe. Probíráme jaký bude další plán, dnes bysme se chtěli ještě dostat do 180 km vzdáleného městečka Bajram Curri. Podle vzdálenosti by to nemělo trvat dlouho, no ale radši vyjedem dřív.
Ještě si dáme pivko a kolem půl třetí odjíždíme směrem na Skhoder, ale asi v půlce cesty odbočíme na Puke. Cesta do Mjede je po rovině a tak co celkem utíká. Pak se ale silnice zase zvedá do hor a tím pádem se jízda podstatně zpomaluje a dostat se do 35 km vzdáleného Puke trvá dvě hodiny! Z Puke opět po vysoko položených vrstevnicích až na odbočku na Bajram Curri, kterou ale míjíme s tím, že ta úzká cesta nemůže být ona. Tak si asi dvacet minut zajedeme než konečně narazíme na vesnici, kde se ptáme na odbočku…“musíte zpátky a tam je taková malá cedulka a úzká cesta doprava“. Hmm tak to byla ona…tak zase zpět, ztratili jsme tím asi třičtvrtě hodiny. Do Fierze se dostáváme až v osm hodin, ale ta cesta je opravdu šílená…úzká, obrovský srázy dolů, kam ze silnice není ani vidět, samá zatáčka, víc než třicítkou se jet nedá a čtvrtý rychlostní stupeň jsem zařadil naposled asi před čtyřma hodinama!! Zato ty výhledy a příroda všude okolo je naprostá paráda…takže je to něco za něco.
Z Fierze nás ale ještě čeká 20 km do Bajram Curri, kterou už jedem skoro po tmě. Takhle jsme teda nechtěli, aby to dopadlo, někde hledat nocleh po tmě. Kolem třičtvrtě na devět, jsme konečně v Bajram Curri a hledáme hotel Ermal. Nakonec to dopadne tak, že nás zastaví policajt a plynulou angličtinou se s náma pobaví o hotelu, o tom že na trajekt, který máme v plánu zítra musíme vstávat už v šest. Poděkujeme a už parkujeme před hotelem, kde se s majitelem pohodlně domlouváme na nocleh, dal nám asi jeden z těch lepších pokojů, telka, balkón, sprcha…super. Ještě nám oznámí, že pokud chceme se dostat ráno na trajekt musíme vstávat kolem pátý!! Ubytujeme se a valíme dolů do restaurace na jídlo. Jídeláky nemá, prý co chceme…maso? Jo maso. Bifteky…? Jo klidně. Dáme pivko a za chvíli už to nese, tři flákoty na talíři a automaticky k tomu salát…V deset už jsme na pokoji, dáme sprchu a o půl jedenáctý jdem spát, abychom ráno vstali.
05.08.2009 – středa – Budíček je jako dost nechutně brzo, za deset pět, venku ještě tma. Sbalíme věci na recepci maníkovi poděkujeme za hlídání auta. Po pátý vyrážíme, ještě vyfotíme sochu Bajram Curri a jedeme zpět na Fierze. Po cestě si musím vyfotit ceduli označující, že Kosovo je odtud 20 km. Do Breglumi, odkud vyjíždí trajekt, přijíždíme po půl šesté a jsme druzí na řadě… což je super, pojedeme!
Je tam i budka, kde vaří čaj a kafe a samozřejmě se rozlívá rakije. Tam potkáváme i český pár s batohama, který ale odjíždí dřív lodí pouze pro osobní přepravu. Chlápek se s náma dá hned do řeči, když zjistí, že jsme Češi dává nám automaticky ochutnat jeho domácí rakiji a my na oplátku vytahujeme slivovici. Všichni si pochutnáme a v šest se pomalu začíná najíždět na trajekt. Zaplatíme za nás a za auto a jdeme na horní palubu. Ještě si v baru koupíme tvarohem plněné taštičky z listového těsta a o půl sedmý vyplouváme.
Čeká nás dvou hodinová plavba po jezeře Komani, která je považována za jednu z nejkrásnějších vodních tras na světě. Jezero Komani je úzké, s mnoha zátočinami, strmými útesy vyrůstajícími v některých místech přímo z vody. Protože je polojasno, slunko ještě pořádně nevylezlo a na lodi dost fouká tak se musíme jít do auta trochu přiobléct. Spousta Albánců sedí uvnitř a vůbec se o plavbu nezajímají. Po necelých dvou hodinách dojíždíme ke hrázi, kde naše plavba končí a my čekáme až se všichni co jsou před náma vykmondají. Projedeme tunelem a sjedeme pod hráz, kde už vidíme dost velkou frontu aut co chtějí jet zase do Bajram Curri. Z Komanu je to 25 km, opět po serpentinách, do Mjede. Takže tímto trajektem se dá ušetřit víc než čtyři hodiny náročné a pomalé jízdy v horách! Pokračujeme do cíle dnešního dne a do posledního albánského města na našem seznamu, do Skhoderu.
Kam se dostáváme, už po rovině, v jedenáct hodin a hned než se dostaneme do centra stavíme pod hradem Rozafa. Samotný hrad stojí nad soutokem tří řek, Driny Kiri a Buny a jsou odtud překrásné výhledy na Skadarské jezero, Jaderské moře a na jih směrem na Lezhe. Platíme vstupný a jdeme na prohlídku, celou pevnost si procházíme a strávíme tam skoro hodinu. Pak sestoupíme opět dolů k autu a jdeme do centra, ale je tam jednosměrka tak se tam chvíli motáme, ale díky tomu zjistíme, kde je bazar!
Zaparkujeme v jedné z bočních uliček, jdeme se někam najíst a okouknout terén. Skhoder, i když je vidět, že dost těží z cestovního ruchu, má pořád ten nádech orientálního města. Sedáme do pizzerie, dáme pivko a pizzu, obsluha je mizerná…naproti přes ulici je hotel Rozafa, kde bysme podle mě měli dnes přenocovat, ale Roman začíná vymejšlet a tak se jdeme ještě zeptat do hotelu Koloseum, hmm noc 60 euro, ho trochu zchladí. Jdeme pro auto a pohodlně parkujeme před hotelem Rozafa, 25 euro se snídaní je obvyklá albánská taxa. Ubytujeme se, bohužel je pokoj bez klimy, ale je tam větrák…je dost teplo tak valí na plný pecky. Dáme sprchu a domlouváme se, že si ještě na chvíli zajedeme k moři.
Do Velipolje je to tak půl hodinky cesty po rovině. Je tam do černa zbarvený písek, a tak si tam, než zapadne slunko, odpočíváme. Pak jedem zase zpět do hotelu, kde se převlíkneme, to už je tma. Tak se jdeme ještě projít po pěší zóně, je tady taky dost lidí. Nakonec sedáme do restaurace Palma, kde si dáme večeři. Dáme pivko, výbornou rybí polívku a špagety s kuřecím masem. Kolem půl jedenácté jdeme pomalu zpět na hotel, kde jsme v jedenáct a tak po tom brzkým ranním vstávání jdeme rovnou na kutě.
06.08.2009 – čtvrtek – Vstáváme kolem osmý a plán na dnešní den jsou nákupy na bazaru co jsme viděli včera. Odhlásíme se z hotelu, ale auto tam ještě necháváme a valíme na bazar. Procházíme a nakupujeme jak hadry tak suvenýry. Kolem půl dvanáctý jsme už se všema krámama u auta a jedeme směrem k černohorským hranicím, ale ještě ve městě Koplik dokoupíme ovoce, chleba, sýr a 1,5l domácí rakije.
Pak po cestě ještě zastavíme na dotankování nafty a necháme si od kluka profesionálně umýt auto, je radost se na něj koukat, už to bylo potřeba potěch stezkách už bylo pořádně zaprášený. Pak si ještě na poslední pumpě dáváme steak s hranolkama. Kolem třetí dorazíme na hranice, na albánský straně nikdo není a je tam velmi dobrá nálada, jen skočím zaplatit ekotax, která je jen jedno euro, dostáváme výstupní razítka…