24.07.2009 – pátek – Kolem 23 hodiny mě Roman vyzvedává u mě doma, a vyrážíme směrem na VelMez a Brno, kde u tesca tankujeme plnou nádrž, protože už byla skoro prázdná, tankoval jsem já, a chtěl jsem toho tam natlačit co nejvíc, ale přelil jsem a tak, když začala chlejstat nafta na nohu, pochopil jsem, že už je plná… tak vyrážíme po D2 na Bratislavu. Slovenskou dálnici už máme koupenou z Třebíče (300Kč/měsíc), takže se nezdržujeme, ale stejně by nebyla, kde koupit, všechny stánky byly zavřený.
Pak nějak nemám přehled o čase, ale další zastávka je na slovensko-maďarské hranici, kde musíme koupit 4 denní vinětu za 150 Kč, a valíme na Budapešť, tu objíždíme po obchvatu M0, a směřujeme na nejjižnější větší město Maďarska na Szeged..
25.07.2009 – sobota – Zhruba kolem půl 6 se dostáváme na hranice EU, Maďarsko – Srbsko, kde se přidáváme do fronty stojících vozidel, převážně Turků s německými a švýcarskými SPZ. Mě tam chytají první střevní potíže, a tak vyhledám WC a za euro se mi parádně uleví… Vyměníme se za volantem a po dvou hodinách nás Maďar bez problémů pouští a i jeho kolega na srbské straně po zjištění, že jsme Češi, dá razítka a mávne rukou, ať jedeme.
Tak přes Subotici a Novy Sad směřujeme do Bělehradu, ale ještě před ním na OMV v Bešce tankujeme opět do plna a lze platit i visa kartou. V Bělehradu už je dost pěkný hic, jen ho projedeme, nic moc město – ze silnice, a směr na Niš, kam je to ještě pěkná dálka asi 230 km. Po cestě stavíme na pumpě na odpočinek. Z Niše už jedeme přímo na Skopje, ještě se ale v Srbsku zastavíme na jídlo, kde si u číšníka vyměníme 10 euro, dáme si jejich polívku „čorba“ a klasicky balkánské čevapčiči na kajmaku. Po jídle se opět vystřídáme u řízení a valíme už na hranice s Makedonií, tam se moc dlouho nečeká, jenže je takovej hic, že řídím jen v bermudách.
To ještě netuším, co se mi stane… při srbské kontrole nic, ale Makedonec dělá problémy, že jsem porušil zákon a chce po mě pokutu ve výši 100 euro!! Se asi pomátl! Chvíli se hádáme, a když s ním jako není řeč, no tak všechny auta stojí a my dva na sebe koukáme, a on jde z cenou dolů, jak jinak… 50… 20… říkám ok, ale zjišťuju, že mám jen 50 eur, což vím, že když mu dám, tak zpátky už nic neuvidím, a tak mu dávám 20 $, to mu stačí a tak nás pouští dál. Po zaplacení několik eur v mýtných branách se kolem 17 hodiny dostáváme do našeho cíle – Skopje.
Hned první seznámení není moc příjemné, protože na každých světlech je banda cikánů, která, když padne červená, jde hned umývat skla. Prvního zastavím až puštěním stěračů. Na další už tenhle trik nefunguje a tak mě tak vytočí, že vylezu z auta zelená nezelená a začnu na něj česky tak řvát, že pochopí, že to nechci. Hodinu jezdíme po Skopje a hledáme kemp, který mám zjištěný z domu z netu, ale moc se nedaří, objevujeme hostel, kde ale chtějí 60 euro, to zavrhneme, jedeme na pumpu, kde koupím mapu a obsluhou si nechám vysvětlit, kde je to co hledáme. Po další půl hodině, ho konečně najdeme, je v areálu hotelu Belevue. Vše vyřídíme, postavíme stan a o půl osmý už sedíme na zahrádce v místní restauraci a dáváme pivko, i v osm je pořád 30°C. V restauraci je svatební hostina, tak i vidíme, jak to probíhá jinde. Kolem desátý máme už oba dost po tý cestě a tak jdeme chrupat. Svatba hraje tak do čtyř do rána!
26.07.2009 – neděle – Ráno se probudíme kolem osmý, uděláme si snídani, zabalíme stan, zaplatím v hotelu a po devátý jedem do města. Domlouváme se, že si uděláme výšlap na místní kopec jménem „Gorno Vodno“, tak chvíli bloudíme, než se dostaneme asi na ten směr, ale ještě pro jistotu, se zeptáme babky, co sedí na lavičce, která začne orodovat, abychom ji nahoru odvezli, nemáme nic proti, dobrej skutek se určitě vyplatí. Tak babka nasedne a radí kudy nahoru. Na parkovišti ji vykládáme a ona nás zve do restaurace na kafe, který si ale musíme zaplatit sami… je dost chudá. Tak s ní chvíli kecáme a ona slíbí, že nám pohlídá auto a tak vyrážíme na něco přes 7 km dlouhou túru až na vrchol (1065m). Tam se dostáváme kolem poledne, zjišťujeme, že je tam i něco jako bar. Hned se nás ujímá asi majitel, co si dáme. Říkáme oba, že PIVO! On na to, že nemá, ale ptá se maníka, co tam obsluhuje, jestli tam nemá nějaký svoje pivo, ten se kroutí, ale nakonec nám prodává dvě plechovkový, tak paráda. Sedíme na sluníčku a vychutnáváme. Asi po 45 minutách jdeme na cestu zpátky, kterou ale jdeme jinou cestou, o dost strmější ale o hodně kratší, tak jsme dole po necelý hodině. Nasedáme a jedeme dolů do Skopje na prohlídku.
Parkujeme na náměstí kousek od pevnosti, na kterou se taky jdeme podívat, celkem zachovalé hradby, a i pěkný výhled na řeku Vardar a na centrum města, kam taky z pevnosti jdeme. Procházíme náměstí Republiky i pěkné přilehlé bulváry, až ke kamennému mostu – symbolu Skopje. Po prohlídce mostu jdeme zpět k autu a koukáme do mapy, jak se dostaneme k dalšímu městu – Tetovo.
Po vymotání se ze Skopje, jedeme po dálnici až do města, kam se dostáváme kolem čtvrté odpoledne, zde máme v úmyslu vidět unikátní malovanou ottomanskou mešitu. Parkujeme opět na náměstí, a po bulváru plného aut přes říčku se dostáváme k parku obklopující mešitu, chceme i dovnitř, ale je zavřená… tak to kolem vše nafotíme, a ještě jdeme ke kamennému tureckému mostu. Máme už docela hlad a tak sedáme v příjemném fast-foodu na kebab a řecký salát. Cestou ještě vidíme pár pěkných domů z tureckého období. Po jídle a po zhlédnutí projížďky svatebčanů se vydáváme do 130 km vzdáleného města Prilep, kde máme v plánu přenocovat.
Cesta z Tetova do Gostivaru je celkem pořád po rovince, ale od Gostivaru se zvedá do hor a tak rovinka je až zase na náhorní plošině, kde je i město Prilep. Po cestě moc aut nejezdí a tak se nám ani nechce věřit, že tam někde má být nějaké město. Do Prilepu dorazíme tak kolem půl sedmé a hned hledáme hotel, co jsem opět našel už doma, měl by to být hotel Lipa, který ale zvenku vypadá, že už je tak dva roky opuštěný. Koukáme dovnitř a nikde nic, tak se ptáme v restauraci, ale nemá to smysl. Tak hledáme dál, až narazíme na směrovku hotelu Dion, kde se na recepci domluvíme, platíme nocleh, a jdem bydlet. Sprcha bohužel jen studená, ale po tom parným dnu nevadí. Po všech procedurách berem auto a jedem na jídlo do centra, to už je tma, je i příjemněji. Zaparkujeme kousek od náměstí a hledáme zahrádku nějaké restaurace. Dáme si pivko do vychlazených sklenic, pizzu a hranolky sypaný sýrem. Asi kolem půl jedenáctý jedem zpět do hotelu, ještě čumíme na bednu a pak spát.
27.07.2009 – pondělí – Budíček je na osmou, sbalíme si věci a jdeme na snídani, kde dostáváme omeletu, sýr a sklenici podmáslí. Ještě chvíli pokecáme s majitelem o historii Makedonie a pak už nasedáme a valíme do města něco nafotit. Parkujeme tam co včera večer je tam volno a je to kousek od náměstí, které procházíme až k soše Alexandra Makedonského, odtud k věžním hodinám a zbytkům mešity. Na pumpě dáme plnou a jedeme ke klášteru Treskavec. Uděláme letmou prohlídku a po pěšině šlapu směrem na vrchol kopce k Markově věži, Roman odpočívá kousek od kláštera. Ale když vidím jakej je to ještě kus až nahoru tak to balím, něco nafotím z tý výšky, co jsem došel, a jdu dolu. Ještě vyfotíme sušící se listy tabáku, kterým je tohle město tak známé, Markovu věž odspodu a mažeme směrem do města Bitola
Tam se dostáváme kolem jedenáctý, a podaří se nám kousek od centra a bazaru parádně zaparkovat. Bereme věci do batohu a natěšení na prohlídku vnikáme na bazar. Hned na začátku dáme zmrzku… nic moc… přes hadry, boty a ryby se dostáváme k ovoci a zelenině, který vypadají nádherně. Dohodneme se, že cestou zpět si něco koupíme. Míjíme ceduli holiče a mě napadá, že moje vlasy i vousy jsou už delší, než se sluší a tak tam vlezu a nechám se profesionálně ostříhat a oholit, za necelou stovku. Pak jdeme do centra, projdeme si hlavní ulici Širok Sokak, na které stojí katolický kostel a na začátku jsou na štítu jednoho z domů sluneční hodiny. Na konci v uličce je kostel sv.Bohorodičky, věž z hodinami a Yeni mešita, ve které zrovna probíhal archeologický výzkum, takže prohlídka probíhala tak, že se ve výšce asi tří metrů chodilo po dřevěných fošnách. Když jsme si udělali prohlídku, tak už jsme jen přemýšleli do který hospody zapadneme, okolo hlavní ulice bylo spoustu zahrádek, tak jsme si vybrali pochopitelně tu, kde bylo nejvíc lidí a dali si co jinýho než pivko, v tom teple se ani nic jinýho nedalo, i když všichni kolem nás pili výhradně kafe a vodu. No a? Neví, o co přichází, a tak jako vždy a všude jsme dostali teplé pivo do vychlazených sklenic… nikdy bych nevěřil, jak moc to pivo dokáže zchladit!
Tak jsme tam dali každej dva kousky, dostali k tomu misku arašídů gratis a rozebírali co dál…tak po zaplacení, jdeme na bazar na slíbený nákup ovoce a zeleniny. Cestou se ještě zastavujeme v parádním krámku na suvenýry, kde něco pokoupíme. Pak už sedáme do auta a jedeme kousek za město na zbytky antického města Heráklea. Zaplatíme vstupné, (bez focení), to zmáknu na tajno… procházíme si zbytky, až skončíme v amfiteátru, tam si chvíli odpočneme, tam potkáváme i první Čechy. Pak zase sedáme do auta a nabíráme směr Ohridské jezero.
Tam přijíždíme kolem páté, cesta kolem jezera je naprosto úžasná, překrásná krajina, sice už od města Ohrid je cesta kolem jezera lemovaná hotely a nově vybudovanými apatmánovými domy a tomu odpovídá i počet turistů, který při pěkném počasí, sem dorazí za rekreací. Vesměs jsou to Makedonci a Srbové. Na recepci kempu Gradiště vše vyřídíme a zamluvíme si nocleh na dvě noci, pak hledáme místo pro postavení stanu… a to je dost problém, protože stany se smí stavět jen v jedné části, která je trochu strmá a skalnatá, takže to chvíli trvá, než vybereme místo, ale hlavně je problém zamlátit kolíky do té tvrdé zeminy. Ale s pomocí kamenů co se válí okolo pár kolíků ohneme až se nám to konečně podaří.
Splavení jdeme konečně na teplé jídlo do restaurace v kempu, atmosféra je tam dost pohodová, hodně mladých lidí, ani obsluha není pomalá a tak za pár minut už máme na stole vepřový steak a chlebem a pivko… bylo to celkem dobře udělaný tak jsme si pochutnali. Prošli se ještě po pláži, podívali jak vypadá západ slunce nad jezerem, dali si kafe, koupili plechovky a cestou okoukli záchody a sprchy, dost hrozný na můj vkus… no nic tak dnes sprcha nebude. Sedli si ven před stan a lemcali jsme pivko, bylo pořád krásně teploučko. Kolem jedenáctý jsme šli na kutě.
28.07.2009 – úterý – Ráno vstáváme dřív než normálně, na snídani si vaříme polívku, trochu divný, ale nakonec se to dá. Stan necháme stanem a vyrážíme do asi patnáct minut cesty vzdáleného města Ohrid (UNESCO). Jako první se snažíme dostat autem na místní pevnost, moc se nám to ze začátku nedaří, až nakonec se dostaneme na parkoviště, kde zaplatíme, a ještě s klukama vyměníme deset éček. Jdeme na prohlídku staré části města, kde se také nachází starý ortodoxní kostel sv. Sophie, kde je taky vstupný a navíc se tam nesmí fotit.
Tak jen chvíli koukneme a šlapeme na Samuelovu pevnost, ta je částečně už zrekonstruovaná, takže zaplatíme vstupný, vylezeme na hradby a už se kocháme parádním výhledem na všechny strany, ale ta na jezero jo opravdu nádherná. Uvnitř opět probíhají vykopávky. Po prohlídce scházíme o úroveň níž, kde se nachází nachází nově postavený kostel sv.Panteleimon, tenhle je bez vstupného a uvnitř se smí i fotit. Pak už jdeme k autu s tím, že zaparkujeme někde dole ve městě a musíme najít směnárnu, protože už nám docházejí love, ale jak na potvoru, když ji člověk potřebuje tak nikde není, projdeme část pobřeží i hlavní ulici a až asi v polovině konečně narazíme na směnárnu, tak vyměníme za sto eur a jdeme na pořádnej gáblík, dáme si pivo, rybí polívku a řecký salát pro dva. Sice to vyšlo asi na tři kila, ale pořádně jsme se najedli… pak jsme se ještě zašli kouknout na bazar, Roman si koupil pásek. Odtud jsme už šli k autu s tím, že zbytek dne strávíme na celkem poklidné pláži, kterou jsme viděli z pevnosti. Vezmeme auto a po chvíli hledání parkujeme přímo u pláže. Máme sebou sangrii tak pijeme a chvíli hrajeme karty. Pak asi na hodinu oba usneme… jinak koupání v jezeře bylo příjemné, voda celkem teplá i přístup do vody byl v pohodě.
K večeru se sbalíme a už se těšíme na jídlo, které jsme viděli jak v kempu všichni jí… Cesta zpět trvá tak dvacet minut, ještě koupíme chipsy a vody, zaparkujeme u stanu a jdeme do restaurace na tu mňamku, je to taková pánev, kde je zapečený sýr se šunkou a rajčaty a podává se k tomu opečený nakrájený sezamový chléb – naprosto vynikající! Musím jen doporučit. Pijeme k tomu opět točené Skopské a sledujeme západ slunce. Paráda. Pak jdeme ke stanu, půjčujume si židličky od jednoho dost strašně vypadajícího karavanu, vidíme jak dorazili dva Češi s batohama a jak staví stan. Už je tma a začínají kousat komáři tak jdeme na kutě… zítra nás čeká přejezd do Albánie!!!
29.07.2009 – středa – Dnes vstáváme kolem osmý, po snídani a zabalení stanu, jedem na recepci, kde zaplatíme, maník nám vrátí pasy a my kolem devátý odjíždíme na jih směrem klášter sv. Naum. Tam jsme o půl desáté, zaplatíme parkování a s jedním z místních si domlouváme, že za pět euro s námi udělá vyjížďku lodí kolem kláštera. Podá nám makedonský výklad o jezeru a klášteru a po dvaceti minutách nás vykládá pod klášterem.
Vyfotíme sochu sv. Nauma, který byl žákem Cyrila a Metoda, místní klášter založil okolo r. 885 a je významným poutním místem. Před klášterem se nachází rozlehlá zahrada, kde volně žijí pávi. Pak už vidíme klášter samý, vstupný je celkem vysoký a tak se dohodneme, že tam vlezu jen já. Počkám až tam nikdo není a vyfotím si Naumovu hrobku, než vylezu ven tak vidím Romana jak do sebe hází nějakýho panáka… dojdu k němu, co jako chlastá… a on, že raki co mu dal ten mnich co prodává vstupný, prej když jsme z ČR tak ať ochutnáme, dal i mě, ale jen trochu, protože zrovna řídím já. Dobrá pálenka…celý to tam prošmejdíme, nafotíme a jdeme k autu, albánská hranice je už na dohled…
Sedáme, zkontrolujeme si všechny doklady a papíry a vyrážíme, hranice je než se nadějeme, na makedonské straně dost na pohodu, ještě vtipkujeme s celníkem, koukne do pasů a posílá nás dál…