18.05.2008 – Neděle – V osm mě autem vyzvedává Michal před barákem, jsem s ním domluvenej, a pak si to už hasíme na Velmez a odtud po dálnici do Prahy, celou cestu prší, ostatně jako na všech předešlých výletech, vždy první den prší. Kolem půl desátý se dostáváme konečně na letiště v Praze – Ruzyni, popřeje mi šťastnou cestu, s tím, že je škoda, že už se nikdy neuvidíme… Z terminálu 2 musím na jedničku, a hned si jdu zabalit batoh do fólie, kvůli lepší přepravě, ale zapomenu tam dát pulčák rumu a tak zůstává v malým batůžku. Jdu rovnou na odbavení, protože už jsem odbavený přes internet tak jdu hned na řadu, dostanu palubní lístek, a přesouvám se ke gejtu, kde už probíhá nástup, projdu rentgenem, vše v poho jen ta flaška rumu bohužel na palubu nesmí, buďto ji mám vypít nebo o ní přijdu… to bych asi tak rychle nevypil tak ji tam musím nechat…
V 11.40 odlétám směr Istanbul, v letadle dostávám jídlo a pití, a kapitán oznámí, že let bude trvat a dvě a čtvrt hodiny. Po úspěšném přistání, si posouvám hodinky o hodinu dopředu a zjišťuju, že venku je krásných 27°C a jasno, po projití celnicí a orazítkování pasu hledám kudy na metro, na stanici metra Havalima nasedám a jedu směrem na hlavní autobusové nádraží (Büyük otogar), kde po vystoupení mě hned odchytne naháněč, kam že prý chci jet, když řeknu Írán vůbec ho to nepřekvapí a začíná martýrium hledání společnosti, která mě tam přepraví. Zjišťuju, že bohužel dnes už žádný bus do Íránu nejede, jen Erzurum a tam bych musel 15 hodin čekat. Tak kupuju lístek na pondělí na 14 hodinu, po smlouvání je cena 90 $, s tím, že pro lístek si musím jít do íránské cestovky, která sídlí ve čtvrti Fatih. Tak na metro na konečnou v Aksaray, a odtud kousek pěšky, naháneč jde pořád s mnou až tam, kde dostávám čaj a on vše zařizuje, za chvíli už mám lístek v kapse, jedu taxíkem směrem k autobusáku, odkud to má zítra jet, tam se ubytuju v prostém hotelu Tehran (20 $) a hned klábosím s direktorem o Íránu…
Po sprše se vydávám podél pobřeží na procházku, dám rybu, a dostávám se až k Modré mešitě a Aya Sofia, kde to už velice dobře znám, počkám na západ slunce, koupím piva a tramvají jedu do čtvrtě Fatih, kde vystoupím a pěšky dojdu na hotel, dám pivko, a jelikož je už dost hodin, jdu spát.
19.05.2008 – Pondělí – Kolem devátý vstávám, dám sprchu, a jdu na snídani, čaj a nic moc polívka s citrónem a vekou mě moc nezasytí a tak jedu tramvají do Emynönü a odtud parkem k oblíbené čajovně na vyhlídce na Bospor, dám čaj a asi hodinu a půl posedím a kochám se výhledem… cestu zpět jdu pěšky, je dost hic, ale musím si zvykat, bude hůř! Zastávka na grilovanou rybu a pak už na autobusák, dám pivo a od sousedů v hotelu se dozvídám, že pojedou se mnou ve 14 hodin taky do Tehranu. Mám sbaleno a venku na lavičce před hotelem čekám na odjezd, sousedé zatím vytahují jídlo a začínají obědvat, když ale vidí, že já nic nejím, je jim to blbý a trochu mi naloží na talíř a donesou ochutnat, je to rýže s koprem zabalená v nějakým zeleným listu, ale je to docela dobrý, poděkuju a stávají se z nás přátelé.
Před druhou odcházím k autobusu, který už nakládá zavazadla. Je to obrovská nová Scania, tak snad to ty dva dny a noci zvládnu. Už před autobusem vypadám pro tamní Íránce asi exoticky, protože spousta z nich se se mnou chce fotit. Tam se seznamuju s Elham, mladou íránkou, která se zavazuje mi pomoct až dorazíme do Tehranu.
Kolem půl třetí konečně vyjíždíme, sedím asi ve čtvrté řadě, než překonáme Istanbulskou zácpu, dlouho to trvá, ale pak už cesta po dálnici odcejpá, až do první zastávky, kde řidiči a automechanik jedoucí taky v buse jako posádka, zjišťují, že někde kolem olejového filtru hodně prolíná olej. Snaží se to opravit, zastávka se protahuje na dvě hodiny! Mezitím se skoro celé osazenstvo autobusu pomalu seznamuje a i se mnou. Po opravě pokračujeme dále a to už se ke mě začínají scházet různé typy jídla a oříšků, které všichni Íránci během cesty konzumují. Já nic nejím tak mají pocit, že hladovím tak mi nabízejí svoje jídla. Je to první zkušenost s otevřeností a pohostinností Íránců. Další zastávka už je někde na pumpě za tmy, tam si kupuju něco jako palačinky a navštěvuji toalety, již starého tureckého typu (díra v zemi), dále pokračuji celou noc.
20.05.2008 – Úterý – Další zastávka je až u města Erzurum, kde se opět řeší olej, opět ztráta dvou hodin, opět toalety a kupuju sýr, sušenky a vidím jak si ženy nasazují šátek, který je pro všechny ženy v Íránu povinný. Po dvou hodinách pokračujeme chudým tureckým venkovem až na hranice s Íránem.
Všichni a všechny věci musí pryč z autobusu, na turecké straně celník jen zkoumá pasy a po kontrole dává výstupní razítko a jdu na íránskou stranu. Mám z toho trochu strach, protože pašuju litr slivovice v láhvi od turecké vody. Nicméně po zjištění celníků, že jsem z České republiky, okamžitě se mě ujímá, velice kvalitně anglicky mluvící pohraničník a všechny náležitosti se mnou v pohodě vyřizuje a je evidentně velice potěšen, že jsem se rozhodl navštívit jeho zemi. Dává razítko a posílá mě do fronty na celní prohlídku. Tam chvíli stojím, moc se to nehýbe, protože Íránce tam kontrolují velice důkladně… Když si po chvíli celník všimne, že tam ještě stojím, vezme mě za ruku a se slovy „tourist from Czech Republic“ mě bez kontroly batohu protáhne na druhou stranu. Báječná země tenhle Írán, říkám si, žádný úplatky, žádné nesmyslné kontrolování batohu, žádné zdržení.
Na druhé straně s pomocí Elham měním 100 $ a dostávám celkem slušných 900 tisíc riálů. Jdu hned do „bufetu“ koupit něco na jídlo, ale vše je persky, tak využívám ve frontě stojícího kluka z našeho autobusu a on mi pomáhá koupit něco jako sendvič. Po naložení zavazadel opět vyjíždíme směrem na Tabríz, koukám z okna jak to teda v tom Íránu vypadá, no takový trošku horší Turecko si říkám. Všichni spolucestující mě vítají v jejich zemi. Z okna vidím i bájnou horu Ararat. Pomalu se začíná stmívat, a na kontrolním stanovišti, kde musí zastavit všechny autobusy, je zase nějaký problém, tentokrát s řidičem, dojde to dokonce tak daleko, že ho donutí rozdělat i nějakou část autobusu jestli něco nepašuje. Všichni si mi stěžují na íránskou policii, po dalších dvou hodinách opět pokračujeme k další zastávce, kde je kebabárna, tam poprvé ochutnávám chello kebab a zkoumám jak se to správně jí. Spolucestující se mi snaží všemožně pomoci, tak to zvládám. Po hodině se vydáváme na noční cestu do Tehranu.
21.5.2008 – Středa – Tam se dostávám, na západní nádraží, kolem desáté ráno, slunce už hodně pálí. S pomocí Elham, která drží slovo, odháním houfy taxikářů a čekám až si uschová zavazadla a vrátí se ke mě. Bere pro nás taxi a po domluvě, jak asi drahý hotel bych chtěl, jedeme v zácpě k hotelu Naderi, kde to domlouvá, cena je báječná necelých 20 $, ale pokoj bude volný až po 14 hodině. Poděkuju, nechám si batoh na recepci, a Elham mě varuje, abych nikomu nevěřil a byl stále ve střehu, opatrný a hlídal si peníze a drahý věci.
Nabídla se i, že se mnou pojede na nádraží a koupí mi lístek na zítřejší cestu do Mashhadu, která stojí 10 tisíc tumánů, (1 000 tumánů = 10 000 riálů) to je jakási interní měna, jejíž hodnota se získá odmazáním jedné nuly z hodnoty v riálech. Musím přiznat, že dobře ještě tak čtyři dny jsem v tom dost plaval… Pak Elham koupila lístek na dopravu a jeli jsme autobusem zpět k hotelu, tam mi poradila, kde měnit peníze a pak koupě mapy Tehranu a zpět na hotel, kde jsem se rozloučil, dostal jsem pozvání do její rodiny, ale že bydlí až ve městě Kermanšahu, tak to asi neklapne, dala mi na sebe telefonní číslo, kdyby byl kdekoliv problém. Mnohokrát jsem jí poděkoval a ona se slovy, že je to pro ni povinnost mi pomoct, odešla. Dostal jsem pokoj číslo 109 s výhledem na komáry obklopenou, něco jako kašnu nebo fontánu, ale byl tam evropský záchod… nádhera tenhle kus porcelánu… Dal jsem sprchu a trošku se dal dohromady po té 43,5 hodiny trvající monotónní autobusové jízdě.
Ještě jsem si řekl, že bych měl něco z prohlídky stihnout dneska, než zítra v 19 hodin odjedu do Mashhadu. Tak jsem vyrazil podle mapy k nejbližší stanici metra (Saádí), koupil zpáteční lístek a dojel, až asi třetím vlakem, na konečnou stanici Haram-e Motahar, kde se nachází obrovský komplex i s hrobkou Imáma Chomejního, nejvýznamnější osobností v moderních dějinách Íránu.
Přes obrovské prostranství před mešitou hledám, kde je vchod, samozřejmě všude lešení a probíhají opravy. Pak z boku nacházím vchod, ale je rozdělený, zvlášť muži, zvlášť ženy. Sundám boty a pokračuju k rentgenu, kde mi chtějí vzít foťák, ale když jim odpovím, že jsem z ČR, tak mi ho nechají a ať si prý vyfotím co chci. Dojdu přímo až k hrobce, je tam jen pár lidí, vyfotím a jelikož je tam příjemný chládek tak si tam na koberci dáchnu a sleduju jak muslimové líbají hrobku a modlí se. Po asi půl hodině jdu zpět k metru, po cestě dostávám koláč od náhodného protijdoucího. Po asi 20 minutách jízdy jsem zpět na Saádí, po cestě na hotel, si dávám koktejl, zmrzlinový pohár zvaný „gojar“ a na pokoj si ještě vezmu housku plněnou „sýrovými bochánky“. Koukám na telku, vymlátím všechny komáry a kolem desátý jdu spát, konečně do postele po dvou nocích v autobuse.
22.05.2008 – Čtvrtek – Vstávám kolem desátý, po ranních úkonech, se rozhodnu, že se půjdu podívat na „americké špionážní doupě“ – bývalá americká ambasáda, po cestě mě zastaví turistický průvodce Konstantin, původem z Ruska, dá mi svoje telefonní číslo a nasměruje mě k ambasádě. Po asi 20 minutové chůzi se k ní dostávám, a i když je to zakázaný, chci pořídit nějaké fotky maleb „Velkého Satana“ na zdech. Daří se to, ale kolemjdoucí mi říkají, abych byl velice opatrný, mám dvě fotky to stačí… padám rychle do metra a jedu na stanici Imam Chomejni, kde vystupuju a jdu kolem muzea míru do parku, kde si chvilku odpočnu, pak kolem radnice zpět na metro a na hotel.
Tam se sbalím, zaplatím, a opět metrem na stanici Azadi, ale stejnojmenné náměstí s památníkem je ještě asi 20 minut pěšky v horku a s těžkým batohem. Po cestě se osvěžím výborným pomerančovým nápojem s dužinou jménem „Rani“. Pak pod památníkem Azadi ve stínu odpočívám, jsem středem pozornosti místních. Po hodině odpočinku se musím dostat na západní nádraží, které je asi 10 minut cesty, kterou mi ale ušetří prázdný autobus, co mě a ještě pár lidí zadarmo naloží a hodí na autobusák, že tam prý stejně jede. Je kolem čtvrtý a tak mám tři hodiny, kupuju džusy, salám, pistácie a vodu, posedávám a koukám v hale na televizi.
Před sedmou na mě mává chlápek, že už musím do busu, tak se usazuju, žádný jiný turista s mnou nejede. Ještě vyběhnu koupit další vodu a pak už jen čekám se skupinkou Íránců kolem mě, na odjezd. Kolem půl osmý vyjíždíme, ale Tehran je zasekanej, tak na východní nádraží, kde nabíráme další cestující, se dostáváme za dvě hodiny. Pak ještě jedna zastávka za Tehranem, kde si dávám čaj, sušenky a okurky. Opět nasedám a trávím další noc v autobuse.
23.05.2008 – Pátek – Do Mashhadu se dostávám kolem půl desátý a hned na nádraží se o mě zase rvou taxikáři, ale jako první věc musím zařídit lístek na bus do Kermánu. Ujímá se mě jeden sympaťák a vede mě do společnosti co jezdí Kermán, tam se domluvím a kupuju lístek na bus v 18 hodin za 9 000 tumánů. Ještě si u něj nechám batoh a pak jdu na místní autobus a chci se dostat ke komplexu kolem hrobky Imáma Rézy.
Všichni se mi snaží být nápomocni a starají se o to abych tam trefil. Autobus mě vyloží kousek od vstupu do nejsvatějšího místa všech muslimů v Íránu, kam všichni chodí oplakávat, modlit se a dostat se co nejblíže k Imámově hrobce. Jelikož je pátek, což je v Íránu svátek, tak je tam neskutečně moc lidí.
Vstup do areálu je pro nemuslimy přísně zakázán, ale u vstupu se mě na to nikdo neptal. Zase oddělené vstupy pro ženy a muže, foťák jsem bohužel musel nechat před vstupem v úschovně. Ale mě pustili dovnitř celkem bez problémů. Prošel jsem nádvořím až ke vstupu do svatyně. Která byla nádherně vyzdobena zrcátkama, tam jsem uviděl, že k hrobce se taky chodí zvlášť ženy a zvlášť muži, asi proto že v tý mačkanici by se ženský k hrobce vůbec nedostaly. Vylezl jsem na nádvoří za hrobkou, sedl na koberec a rozhodl se, že tam dovnitř prostě musím. Tak jsem šel, dostal jsem se do davu, který mě táhl směrem k hrobce, tam se mi podařilo dostat se z davu a tak jsem jen stál a koukal jak fanaticky všichni líbají hrobku, jeden přes druhého, jak jsou v transu, jak křičící a plačící děti se v náruči dospělých snaží přes všechny dostat k hrobce, aby jim otiskli obličej o aspoň malou její část. Nic podobného jsem v životě neviděl, bylo to až hypnotizující se na to dívat… ale začal mi docházel kyslík a tekly ze mě proudy vody, tak jsem se opět vmísil do davu, který mě vytáhl ven na vzduch. I pro mě, jako nemuslima to byl strašně silný zážitek, co teprve pro ně.
Venku jsem udělal pár fotek na mobil, sice jsem měl pořádnej strach, protože všudypřítomní „pořadatelé“ dělali pořád nervy, že se to nesmí. Po prohlídce jsem si sedl na jednom nádvoří do stínu a jen sledoval, ale protože jsem měl z toho chození dost špinavý nohy, tak jsem si je šel k muslimům rituálně umýt… jenže to už se asi někomu nezdálo a asi mě někde nabronzoval, protože za chvíli přišel kluk a ptal se jestli jsem muslim. Řekl jsem, že ne a on ať jdu s ním, já řekl proč, že nikam nejdu. Na chvíli se ztratil a pak přišel i s holkou co uměla perfekt anglicky, a jestli chci vidět video o hrobce. Říkám jo, uvedl mě do místnosti, pustil film, koukám, ale je to nuda oproti tomu vevnitř. Po filmu mi byl přidělen nějaký pohunek, který mě „slušně“ vyvedl ven a dokonce i ven z celého areálu… no to je drzost! Ale můžu děkovat Alláhovi, že mi umožnil vidět to co je pro nemuslimy přísně zakázané.
Bylo asi kolem třetí, když jsem byl vypoklonkován, tak jsem zalezl do restaurace a dal si pizzu, chvíli poseděl, ale byl tam neskutečnej hic, tak jsem pomalu šel pěšky směrem k autobusovému terminálu, tam si dal čaj a nakoupil vodu a pistácie do autobusu. Pak jsem už jen vyzvedl batoh a čekal na odjezd busu, dal si ještě džus z granátového jablka. Kolem šesté jsem nastoupil a po chvíli se vydal na noční cestu do Kermánu. Po cestě ještě byla zastávka na policejním stanovišti, kvůli blízkosti afgánské hranice a pak ještě jedna noční zastávka. Další noc v autobuse…
24.05.2008 – Sobota – Do Kermánu jsem dojel kolem půl deváté, po vystoupení a zjištění, kde asi budu spát, jsem si vzal taxík a jel na ubytování do soukromí k chlapíkovi (turistický průvodce) jménem Jalal do jeho Guesthousu, měl volno a cena byla 20 $ za noc, tak to beru.
Po dvou nocích v buse konečně zase sprcha, postel a evropský záchod. Po důkladné očistě a vyprání některých věcí, se dám s Jalalem do hovoru, říkám mu, že bych rád do Bamu, vidět co zbylo z citadely. Ale Jalal mi to rozmlouvá, že je potřeba vyřídit povolení a to trvá asi dva dny, a že v Bamu je to po tom zemětřesení dost nebezpečný, že lidem co tam zůstali nezbývá než se živit pašováním opia z Afghánistánu a že berou turisty jako rukojmí a žádají výkupné a když se tam prý dostanu tak celá prohlídka se odehrává pod důkladným policejním dohledem. Ukazoval mi i fotky starý asi 4 týdny a vážně toho moc nezbylo, není tam už nic moc k vidění.
Souhlasím, že tam teda nepojedu a Jalal mi nabízí výlet do zahrad Mahan a do pouště Kaloot za 40 éček. Ukáže mi fotky a je to vážně nádhera, tak souhlasím s tím, že kolem druhý vyrazíme. Ptám se na nějakou restauraci, ale on se nabídne, že mi udělá snídani gratis, super chlápek. Před druhou přijede jeho asistent Hamse, sbalíme věci a vydáváme se na cestu.
Do Mahanu to není nijak moc daleko, je to krásná zahrada s rozvedenou vodou, která teče z hor, Jalal říká že to je kopie zahrad v Schönbrunnu ve Vídni. Po prohlídce a focení si dáváme v zahradní restauraci chello kebab a nanuka.
Po cestě zpět k autu Jalal nakoupí něco jako ryngle a pak přes celý Kermán pokračujeme směrem do vesnice Shahdad, která je vzdálená asi 80 km. Po cestě ještě kupuje broskve, semínka a limonádu Zam-Zam. Když dorazíme do vesnice Shahdad musí jít na policejní stanici a nahlásit, že veze turisty do pouště, vše proběhne hladce, jen se na mě zasmějí, pozdraví a my pokračujeme do pouště.
Další zastávka je poslední vesnice, kde ještě žijí lidé a kde je krásný a zachovalý karavanseraj. Venku je úplně neskutečný horko, jak kdybych seděl v sauně, mám úplně mokrý ruce a to jen sedím… a pak se to stane… Jalal mi suše oznámí, že se mu rozbilo auto. Náhradní řešení je takový, že mě do pouště Kaloot hodí někdo z místních, ale v celý vesnici jsou jen dvě auta. V jednom autě sedí kluk, který by nás tam odvezl, ale z „domu“ vyběhne jeho máti a zdupe ho, že musí doma pracovat a ne někde vyvážet turisty. Pak Jalal po chvíli zastaví dva maníky co tudy projíždí a domluví to s nima, paráda.
Hamse jede se mnou a Jalal tvrdí, že než se vrátíme bude auto opravený, no uvidíme… Jedeme po silnici ještě asi dalších 15 minut, okolo není nic než písek a skaliska, ale to vedro je fakt nesnesitelný!!
Ale to všechno za to stálo, když jsme dorazili na místo tak jsem uviděl nádhernou scenérii jako z jiný planety. Dokonce i to zdržení bylo ku prospěchu, protože se zrovna schylovalo k západu slunce. Fotím vše dokola, pak sedneme a v naprostém tichu sledujeme západ slunce. Hamse mě informuje, že v létě v jednom místě pouště bylo dokonce naměřeno 70°C a kvůli tak velkým teplotám tam nic nežije ani neroste. Zůstali jsme tam asi 2 hodiny a pak nasedli do auta a jeli zpátky k Jalalovi. Ten, nevím jak, ale auto měl opravený. Nasedli jsme a vyrazili zpět, to už byla tma. Po cestě kdesi v poušti zastavil, vytáhl deku a termosky s čajem a udělali jsme si noční piknik v poušti… nádhera! Naprostá tma, jen my tři uprostřed pouště, země byla tak rozpálená, že na té dece jsme seděli jak na radiátoru jak to pálilo. Po půl hodině Jalal vše sbalil a jeli jsme zpět do Kermánu, cestou se ještě ode mě dozvěděl, že jsem přes hranice propašoval alkohol, oči mu zasvítili a rázem jsme byli nejlepší kamarádi.
V Kermánu ještě něco pokoupil a už jsme byli očekáváni jeho manželkou na večeři. Dorazili jsme kolem desáté, dal jsem sprchu a už jsem byl pozván k večeři. Prý je to typické ázerbajdžánské jídlo, protože jeho manželka pochází ze severní oblasti Íránu, která se jmenuje Ázerbajdžán. Čočka s bramborem a masem a k tomu nějaká zvláštní koprová omáčka a rýže. Bylo to docela chutné, ale jeho manželka jako správná muslimka s námi nevečeří, a Jalal mi pořád přidával i když už bylo kolem jedenácté. Ještě před jídlem, ale musel ochutnat moji slivovici, říkal, že je dost silná ale lahodná a moc mu chutná. Vypil asi pět panáků a rozpovídal se tak, že spát jsme šli až kolem jedné v noci.
25.05.2008 – Neděle – Vstávám před osmou s tím, že bych rád odjel co nejdřív do Shirázu, ale Jalal chrápe až do desíti, až se probudí tak ho donutím ať zavolá na autobusák, tam mu řeknou, že ranní spoj už odjel a další jede až v osm večer… jsem dost rozladěnej, že ztratím den. Ale nedá se nic dělat, den v Íránu neznamená nic. Po snídani jen tak polehávám, kolem poledne přijde Jalal, že mě vezme do města a na bazar, tak jedem. Projdeme si bazar a sedáme do krásné čajovny, kde hraje i živá hudba… super orientální atmosféra. Dáme čaj a při cestě zpět koupíme výborný meloun, který na „zápraží“ s Jalalem sníme. Navrhuje ještě výlet na jeho „zahradu“, souhlasím stejně nemám co dělat do večera. Odjíždíme kolem páté, směrem do hor, po půlhodině jsme skoro na místě, ještě si prohlídneme okolní sad a pak už na jeho zahradě sedíme, pijeme čaj a klábosíme. Odjíždíme tak, abych stihl autobus, Jalal vše zařídí, koupím lístek 5 500 tumánů, ještě mi ukáže odkud to pojede, rozloučíme se a čekám na odjezd busu v hale.
Jdu koupit vodu, pistácie a sušenky do busu, když se vrátím a chci si vytáhnout malý batůžek a vše potřebné na cestu do něj dát, tak se ke mě přichomejtne mladý kluk, že je student místní university a že jestli mi nebude vadit si s ním anglicky pokecat. Zjišťuju, že taky jede do Shirázu a dokonce stejným busem jako já. Je sympatický a neotravuje tak se s ním dávám do hovoru, mezitím se už nachýlil čas našeho odjezdu, tak jdeme společně do busu a on se i snaží vyměnit si místo, aby seděl přes uličku vedle mě. Celou dobu povídáme, ukazuju mu fotky, je unešený co už jsem vše viděl a kroutí hlavou nad tím, jak jsem se mohl dostat v Mashhadu k hrobce, když nejsem muslim. Cestou jsou dvě zastávky. Kecáme asi až do půl druhý v noci, protože cesta je přes hory tak v těch serpentinách se stejně nedá moc spát.
26.05.2008 – Pondělí – Do Shirázu dorážím hodně brzo ráno kolem půl pátý, a kamarád z Kermánu se nabídne, že mi pomůže hned reservovat lístek na autobus do Yazdu na zítra na 14 hodinu, a najít ubytování, domlouvá taxíka a tak začíná martýrium hledání dobrého a levného hotelu, ale je to docela problém, ty levné jsou plné a ty volné jsou zase drahé, konečně jeden, co ujde a i cena je dobrá, jen je problém s tím, že po mě chce zaplatit i tuhle noc a to už je ráno, to odmítám a pokračujeme dál, nakonec po asi hodinovém hledání přistupuju na kompromis a ubytovávám se v hotelu Parsian za 35 $ na noc. A teď jen zbývá zaplatit taxikáři, který ale chce podle mého průvodce moc peněz, tak se s ním dost dlouho hádá, až přistoupíme všichni na cenu 7 000 tumánů, tak se mi za něj moc omlouvá. Poděkuju za všechno a rozloučím se.
Cena je sice 35 dolarů, ale je to komfort se vším všudy, na pokoji je vše, dokonce i plná lednička, klimatizace, televize, mýdla a ručníky. Dám sprchu a jdu si do desíti lehnout a dospat se. V deset se vykopu a jdu na recepci, tam mi domluví hotelový taxík, který se mnou objede Persepolis, Naqsh-e Rajab a Naqsh-e Rostam, cena je 25 000 tumánů.
Vyrážím a jako první zastávka po asi 55 km za Shirázem je Persepolis. Koupím lístek, mimochodem až překvapivě levný a už jdu na prohlídku hlavního města bývalé Perské říše, celý to tam prošmejdím, na jídlo si dám něco jako sladké skleněné nudle, ale mražené a zalité citrónovou šťávou, moc mi to nechutná tak sním jen něco. Všem ostatním to, ale náramně chutná. U východu si dávám konečně normální sendvič. Po necelých dvou hodinách se potkávám s taxikářem a jedem na Naqsh-e Rajab, kde jsou ve skále vytesány 4 basreliéfy s vyobrazením hrdinských činů dvou sásánovských králů a odtud na poslední zastávku Naqsh-e Rostam, kde jsou ve skále zbudované monumentální hrobky, kde jsou prý pohřbeni 4 vládcové Achajmenovské říše – Artaxerxes I., Xerxes, Dáreios I. a Dáreios II.
Po prohlídce sedám opět do taxíku a valíme zpátky do Shirázu, ještě s taxikářem vyměním nějaký dolary, zaplatím a jdu na pokoj. Tam dám sprchu, protože venku je strašný vedro. Trošku si odpočinu a nechám se opět taxíkem dovést do zahrady Bágh-e Eram, s cypřišovými stromy a pohádkovým Qádžárovským palácem uprostřed. Vstupné bylo celkem vysoké – 4000 tumánů. Tak to tam asi hodinu procházím, ale potom už pokračuju k hrobce básníka Háfeze, procházím si i přilehlou kolonádu a park. Odtud jdu pěšky kolem mešity směrem k mostu, kde je vyschlé říční koryto, dále až k bazaru Valkil, kde si ho asi hodinku prohlížím.
Pak už k večeru jdu zpět na hotel, cestou koupím meloun, chleba rovnou z pece, sýr s kmínem, vodu a nealko pivo. Na pokoji si udělám piknik, ale to nealko pivo se vážně nedá pít a to je z Holandska. Po večeři ještě chvíli koukám na telku a kolem jedenáctý jdu po tom nabitém dni konečně spát zase do postele.
27.05.2008 – Úterý – Vstávám kolem osmé a protože to mám i se snídaní tak sejdu do hotelové restaurace a ze švédského stolu se nasnídám. Dnes mám v plánu jít se podívat do komplexu Bogh`e-je Šáh-e Čerágh, kde je hrobka bratra Imáma Rézy Sejjed Mír Ahmada. Po snídani vyrážím pěšky, není to tak daleko a mám do 14 hodin dost času. Po příchodu ke vstupu do komplexu mě zastaví, že je to vstup jen pro muslimy, tak to musím projít přes bazar z druhé strany.
Stojím v rohu a je vidět, že pohunek, co to tam hlídá jen čeká až tam vlezu, aby mě hned vypoklonkoval, kašlu na něj a jdu do toho, a jak jsem čekal, jde hned ke mě a snaží se mi vysvětlit, že nejsem muslim tak tam nemůžu. Snažím se mu vysvětlit, že jsem nejel tolik tisíc kilometrů, aby mě teď vyhodil. Neumí moc anglicky, tak shání někoho, kdo by mi to vysvětlil. Daří se mu a už se dozvídám, že to není tak úplně pravda, co se mi snažil říct. Můžu po celém nádvoří, ale do hrobky ne protože dnes tam není žádný průvodce. Obejdu si nádvoří a fotím si to okolo hrobky. Pak jdu pěšky zase zpátky na hotel, tam už nervují, že je po dvanácté, že musím pryč.
Sbalím si všechny věci a před hotelem si chytnu taxi, co mě odveze na bus terminál, kde bez problémů koupím rezervovaný lístek do Yazdu. Přesunu se ke stanovišti odjezdu, a jdu nakoupit nějaký věci jako pití, chipsy a sušenky do autobusu. Na druhou přijede bus, naložím věci a už čekám na odjezd.
Cesta probíhá pouští, nic zajímavého k vidění, jen jedna zastávka na toaletu. Do Yazdu se dostávám kolem půl desáté, kde samozřejmě čekají taxikáři, jednoho si beru, ale pod podmínkou, že mi pomůže koupit lístek do Esfahanu na pozítří ráno. Bohužel to jede hned v šest ráno, no nevadí. Po složité domluvě, kde se mi zase snaží všichni pomoci, se to konečně podaří a s lískem v kapse, přemýšlím jaký hotel vybrat. Taxikář mi tvrdí, že všichni cestovatelé jezdí do hotelu Silk road.
Souhlasím a nechávám se vyložit před hotelem, který z venku moc jako hotel nevypadá, ale uvnitř je nádherné posezení s fontánou uprostřed. Je to kousek od páteční mešity a hrobky místního šlechtice Mohammeda Qaziho. Po domluvě s velice příjemným majitelem, jsem se ubytoval asi za 12 eur, dal sprchu a šel relaxovat do tamní restaurace s fontánou. Dal si gruzínský čaj a objednal si jídlo. Měl jsem velbloudí maso s bramborem. Bylo to zatím asi to nejlepší co jsem v Íránu jedl. Kolem půl dvanácté zhasli, dopil jsem čaj a šel na kutě.
28.05.2008 – Středa – Ráno kolem osmé vstávám, jdu hned na snídani a po ní pěšky k páteční mešitě, která se svými 48 m vysokými minarety patří k nejkrásnějším v Íránu, potom na náměstí Amir Chakhmagh, kde je stejnojmenný komplex, třípatrová stavba typická pro Yazd, za malý poplatek jdu dokonce na vyhlídku z této stavby. Je trošku opar nebo smog, ale moc daleko vidět není, nicméně je to velmi zajímavý pohled na staré město postavené z cihel pálených na slunci.
Odtud opět pěšky asi 20 minut k chrámu ohně, posvátném místě pro celou zoroastriánskou komunitu, kde hoří posvátný oheň. Focení uvnitř je bez problémů. Pak si naproti přes ulici zajdu vyměnit nějaký dolary a beru si taxi do Bagh-e Doulat Abad, kde je malý pavilónek se zdobenými okny, zahradou a s 33 m vysokými badgiry (zvláštní komíny fungující jako přirozená klimatizace).
Po prohlídce opět dojdu na ulici, kde vidím jak se vyrábí cukrové homole, které se potom manuálně rozbíjí na malé čajové kostky. Beru si taxi a chci se jet podívat za město na Věže ticha, po nedorozumění mě taxi zaveze opět k chrámu ohně, tak mu na mapě ukazuji jak to vypadá, najednou se mu rozsvítí a už valíme, opět v hrozném horku, jako už každý den, k Věžím ticha, kde zoroastriánci pohřbívali své mrtvé. Tam se snažím taxikáři vysvětlit ať na mě počká než se vrátím. A už šlapu, v popoledním slunci, na jednu, tu vyšší, Věž ticha. Taxikář to samozřejmě nepochopil a odjel. Když jsem se vyškrábal nahoru, je tam výhled ještě na jednu věž, fotím, trošku odpočnu a valím zase dolu, snad tam nějaký taxík pojede. Čekám asi 10 minut a nic až najednou kolem projede vytuněný peugeot, který kousek za mnou zastaví a zacouvá k mě, je tam mladý kluk a holka, a jestli nechci někam svézt. Říkám, že do města na náměstí Amir Chakhmagh mi to stačí, prý není problém. Po trochu zběsilé jízdě mě vykládá na náměstí, dám jim propisky a mockrát poděkuju, to jsou ale suprový lidi tady v Íránu.
Z náměstí jdu na hotel, dám sprchu a jdu na oběd, něco jako polívku a boloňské špagety, chvíli si odpočinu a pak se jdu podívat do Alexandrova vězení, které ale bohužel nenajdu, venku je odpolední siesta, a tak jsou všechny obchody zavřené a je zase pařák, dám si jen koktejl, koupím meloun a jdu zpět na hotel, v tom teple se vážně nedá ani chodit.
Na hotelu jím meloun a odpočívám až skoro do šesti do večera, a pak vyrážím do večerního Yazdu, projít si bazar a nafotit si Amir Chaghmagh nasvícený, tam tak hodinku sedím a sleduju lidi kolem sebe, pak ještě nafotím nasvícenou Páteční mešitu a hrobku Qaziho a jdu zpět na hotel. Tam si dám opět čajík, zaplatím ubytování a domlouvám si taxík na 5.30 ráno na bus terminál. Popíjím až do „zavíračky“, pak opět sprcha a do postele, ráno brzo vstávám.
29.05.2008 – Čtvrtek – Budíček je o páté ranní, zabalím všechny věci a v půl šesté čekám na taxi, to přijede na čas a vše pokračuje bez problémů až na terminál, kde zjišťuju nástupiště a čekám. Jako obvykle jdu koupit nějaký sušenky do busu, protože snídani takhle brzo ještě v hotelu neměli.
Odjezd kolem půl sedmý je normální, autobus se po cestě naplní, dostávám malé pitíčko a sušenku a cesta probíhá opět pouští, pospávám. Kolem jedenácté se dostávám na terminál v Esfahanu, kde si beru taxi s hodně nesympatickým a drahým řidičem do hostelu Amir Kabir, kde jsou velice příjemní majitelé, domluvím se zatím na jednu noc, dostávám čaj, a po uklizení pokoje se ubytuju. Hotel má společné sprchy na chodbě a ne moc čistého pokoje, kde je jen umyvadlo, korán a televize s jedním programem. To se zvládne, ještě si na recepci vyměním peníze a uschovám cennosti do trezoru a vyrážím do města. Hned kousek za hotelem si dávám bagetu plněnou sýrovými bochánky nevalné chutě a po trošku bloudění a pomoci místních se dostávám na to obrovské Imámovo náměstí.
Ale na prohlídku mešit je pozdě, zase polední pausa až do třech hodin. Jen tak bez cíle procházím bazar, až mě zastaví učitel jestli mi může nějak pomoci, říkám, že bych rád nějakou čajovnu a tak mě tam zavede. Je to dost typická čajovna, zřejmě spíše pro místní, nevadí, tím líp, dávám si čaj a vodní dýmku, kterou bafám až do třech.
Pak se přesouvám k mešitě Sheikh Lotfollah, která je bohatě zdobená a patří mezi nejkrásnější v zemi, prohlídnu, vyfotím a přesouvám se k údajně nejhezčí mešitě Imám Chomejní, v Íránu a možná i na světě. Vstupní portál je 30 m vysoký a vyzdobený modrými kachličkami spolu se stejně skvostnými minarety je to nádherný pohled. Jižní iwan navazuje na svatyni, jejíž strop je 36 m vysoký a způsobuje opakovanou ozvěnu. Až se nabažím, tak přejdu celé náměstí až k bazaru, kde kupuju dva stříbrné prstýnky pro Lindu. Pak se chystám navštívit Páteční mešitu a začínají útrapy s jejím hledáním. Prý je to někde za bazarem, tak se ptám až vylezu z bazaru, ale kluk než aby mi to vysvětlil tak mě naložil do auta a zavezl k mešitě, poděkuju, ale bohužel to není ona, tak dál k hlavní ulici různými uličkami, tam mě místní navedou, ale po vstupu zjistím, že to taky není ona. Tak to vzdávám a sedám na taxík k paláci Chehel Sotun, ale je zavřený. Tak zpátky na Imámovo náměstí a na střechu do čajovny Qeysarieh, odkud je krásný výhled na celé náměstí, dávám čaj a dostávám i nějaké domácí sladkosti.
Pak jdu do jedné ulice na pizzu, koupím vodu a jdu si sednout k fontáně na náměstí, už se začíná pomalu stmívat, tak sleduju ty davy, co se valí na pikniky na náměstí. Čekám na tmu, abych mohl fotit nasvícené náměstí a mešitu. Najednou ke mě přijde holka a jestli mi nebude vadit si s ní anglicky povídat, aby se procvičila v angličtině. Souhlasím, aspoň mi uteče čas. Až se úplně setmí, asi kolem devátý, jdu si to nafotit, a ona na mě čeká než se vrátím.
Až se vrátím, ještě chvíli si povídáme, ale pak už se musíme rozloučit, říkám jí, že jsem dnes ráno přijel z Yazdu a už jsem dost unavený. Rozloučíme se, strašně mi děkuje, že jsem si s ní povídal. Pak jdu pěšky směrem k hotelu, ale cestou se snažím koupit si půlku kuřete, prodavači jsou viditelně překvapení, že chci půlku, nemají totiž nic, jak by ho rozpůlili. Po trochu násilném rozpůlení mi ho balí i s chlebem a kečupem a pokračuju do hotelu. Tam si vyzvednu věci z trezoru, nechám pohled na poslání a jdu na pokoj, tam zbaštím kuřátko, dám sprchu. Potkávám zde i dva Čechy, dáme se do hovoru a zjišťujeme navzájem, kde už jsme byli. Pak už jen u televize, po opět náročném dnu, usínám.
30.05.2008 – Pátek – Kolem deváté vstávám a jdu na něco jako snídani, vajíčko a chleba s mrkvovým džemem, no proč ne?? Po snídani si zabalím batoh, zaplatím hostel 10 tis. tumánů a zjišťuju, jestli v pátek jede nějaký bus do Kashanu, ochotný recepční mi telefonem na terminál zjišťuje, že jede každou hodinu a reservace není nutná. Vyměním dolary, uschovám batoh a beru taxi do arménské čtvrtě Jolfa, kde mě vyloží, vstupné je na íránské poměry dost drahé (4000 tumánů) a tak to jdu dovnitř vše okouknout a vyfotit. Katedrála Vank je ve čtvrti největší a spojuje v sobě prvky kombinující křesťanskou ikonografii s perskými kachličkami. Vevnitř se bohužel nesmí fotit a dost důkladně se to hlídá.
Poté pokračuju směrem k řece Zayandeh, kde se nachází hned několik historických mostů. První z nich je téměř 300 m dlouhý Si-o Seh má 33 oblouků a jelikož je pátek tak je všude i v přilehlém parku spousty lidí. Dále po pravém břehu řeky pokračuju kolem dvou dalších mostů až se konečně dostávám k nejznámějšímu mostu Khaju, který má dvě arkády nad sebou a je 132 m dlouhý a je doslova v obležení místních a to i uvnitř.
Po dostatečné prohlídce si beru opět taxi, zase je pořádné teplo, který mě vyhodí na ulici, kde je hostel, po cestě si dávám banánový koktejl, v hostelu beru opět batoh a jdu na taxík co mě hodí na terminál. Tam než se zorientuju už mám lístek na bus do Kashanu na 13 hodinu a vedou mě k nástupišti. Ještě nakoupím zase vodu a sušenky a kolem 13.15 pomalu odjíždím.
Po cestě se seznamuju s chlápky, co sedí za mnou a nabídnou mi svoje sušenky. Cesta vede po dálnici směrem na Tehran, ale pak se odpojíme a jedeme pod úpatím hor, kde dokonce vidím velice ostře hlídaný prostor u vesnice Natanz, kde se Írán snaží o obohacení uranu pro postavení jaderné elektrárny. Jen tam zastavíme a vyložíme pár lidí, co jedou do práce a pak až konečná na kruháči v Kashanu kolem půl čtvrtý.
Ze začátku trošku rozčarování, kde to jsem, nevypadá to moc bezpečně, ale beru taxi do předem zjištěného hotelu Golestan, kde mě uvítá majitel a jeho pohunek, dost zvláštního vzezření a chování, ale za dva dny si na něj zvyknu… Ubytuju se na dvě noci, dám sprchu, pokoj zase není nic moc, ale co můžu dělat… Pohunek donese čaj a já se rozhoduju, že dneska ještě něco musím stihnout. V zahradách Fin mají otevřeno až do šesti tak beru taxi a platím dost malé vstupné, je to dost podobné zahradě v Mahanu, taky všude rozvedená voda z hor. Projdu si to a už hledám cosi k jídlu, ale všichni jí zase ty nudle se zmrzlinou co jsem už jedl v Persepoli…blée…
Nakonec nacházím cosi co vypadá jako polévka a po potvrzení obsluhy si dávám bílou polévku plnou nějakých listů, ale není to špatné, když se tam nasype dost soli…
Po skromné večeři jdu kousek pěšky kolem opékačů kukuřice a pak sednu opět na taxi směrem zpět, ale ještě se zastavím ve svatyni Shahzade-ye Ibrahim, udělám pár fotek a čekající taxikář mě potom doveze až před hotel.
Počasí v Kashanu není tak strašně tropické, je totiž při úpatí hor, a tak si kupuju vodu, nanuk, meloun a půl kila pistácií. S tím si sedám doprostřed kruhového objezdu, kde už taky posedává spoustu lidí. Jím pistácie a jak jinak jsem opět středem pozornosti, lidi z projíždějících aut a motorek mě zdraví a okukují. Až jeden se odváží a přijde si ke mě sednout a velice slabou angličtinou se vyptává a zajímá o vše. Jakmile ostatní vidí, že už se se mnou někdo z místních baví, začínají se taky osmělovat a najednou jich je kolem mě asi patnáct. Ze začátku z toho nemám dobrý pocit, kryju si záda, ale když po chvíli vidím, že jsou vážně neškodní, bavíme se všichni dohromady asi dvě hodiny než se setmí.
Pak jdu na hotel, kde mám na terase slíbený čaj, když si dám sprchu, tak se přivalí pohunek, že na zítra na prohlídku vesnice Abyaneh ke mě přibyli dva Němci. No možná to bude levnější. Pak si dám ten čaj na terase a sleduju provoz na rušném kruháči, po chvíli vidím jak kluk co se mnou zabředl rozhovor na kruháči přijíždí na motorce a jde do hotelu. Na terase se potkáme, nese chleba na ochutnání a nějakou nabídku obrazů s fotkami Íránu. Majitel není vůbec rád, že tam cosi nabízí, ale je tam i majitelův kamarád z Tehranu a ten mu vysvětluje, že hlavně přijel pro to, aby se mnou udělal rozhovor v angličtině pro svého učitele ve škole, o tom co si myslím o Íránu o Kashanu a o lidech co tu žijí. Tak si mé odpovědi nahrál na telefon a byl náramně šťastný a spokojený. Kolem půlnoci pomalu ulehám ke spánku.
31.05.2008 – Sobota – Po probuzení jdu na terasu, kde probíhá snídaně. Pohunek nelení a už mi to nese. Tady se potkávám s Australanem, který zná Prahu, tak chvíli u snídaně pokecáme. Pak vidím i ty studený německý čumáky, to bude teda výlet. V devět už mě pohunek směruje dolů do taxíku, kde už stojí Němci. Nasedám a jedem, je to zhruba 75 km od Kashanu. Jedeme kolem hřbitova obětí íránsko-irácké války, až k místu jaderného výzkumu, kde odbočíme z hlavní silnice a jedeme směrem do hor. Po cestě zastavujeme na fotku zachovalé karavanseraj a po 20 km jsme v Abyaneh. Tam se s Němci domlouvám, že po dvou hodinách se tady opět sejdeme.
Procházím si tu zajímavou vesnici, kde jsou baráky postavené ze slámy a spojené nějakou červenou hlínou. V pár domech ještě žijí místní, ale většina už je opuštěných. Bábušky mě tahají dovnitř a snaží se mi prodat nějaké suvenýry a další obyčejné věci. Zastavuju se i v mešitě a pozdravím se s místním žebrákem. Pak jdu kousek za vesnici, kde jsou asi čtyři rodiny co piknikují, žebrák je všechny obejde a hned má co jíst. Chvíli posedím ve stínu a pak se vypravím k místní pekárně chleba, kde si chci dát chleba, ale odmítnou mi jeden kus prodat tak mi dva objedná paní před mnou ve frontě, zaplatím a už jím chleba přímo vytažený z pece. Pomalu se blíží čas odjezdu, tak jdu k taxikáři, co tam čeká a říká, že Němci šli cestou nahoru a že je nabereme. Tak se i stalo a už si to valíme zpět do Kashanu.
Tam přijedeme kolem 14 hodin, zaplatím a jdu na hotel, kde mi pohunek opět připraví čaj.
Odpočinu si a beru taxík k návštěvě několika historických domů. Začínám prohlídkou domu Tabatabai, potom Abbasin, Borujerdi a nakonec Ameriha, mezitím se ulice opět vyprázdní k odpolední siestě.
Pokračuju, ještě chci vidět mešitu a mandrasu Agra Bozorg, po pár dotazech místních se kolem Páteční mešity dostávám až tam. Projdu to, když se vrácím tak mě začíná dost otravovat parta malých kluků, dojde to tak daleko, že mi vezmou z batohu papíry co mám o Kashanu, rozběhnu se po nich, ale naštěstí je pustí a tak můžu pokračovat dál k bazaru, je tam zatím dost mrtvo. Projdu bazarem, kde si dávám v čajovně čaj a trochu se tam zamotám, no nakonec se objevím před hotelem z jiné ulice.
V hotelu hned mám zase čaj, ale musím si dát někde jídlo. Když se chystám odejít, potkám se opět z dvěma Čechy co znám z Esfahanu, zrovna se ubytovávají. Asi po patnácti minutách nacházím restauraci, kde si dávám pizzu a colu. Ještě kouknu na nacpaný bazar, kde už se krámky otevřely.
Pak zpět na hotel a na terasu, opět čaj. Za chvíli přijdou i Češi s nákupem večeře, oni žádnou restauraci nenašli… tak sedíme, jíme a povídáme, co už jsem tady viděl a že zítra už odjíždím rovnou do Tehranu. Hodím ještě řeč s klukem ze včera a divným Holanďanem a kolem půlnoci jdu na kutě.
01.06.2008 – Neděle – Ráno zabalení věcí, pak ještě snídaně, pohunek už moje dva kamarády přesvědčuje na Abyaneh. Ještě zaplatím hotel a spropitné pro pohunka. Jedou jako já včera, ale oni sami, jen se s nimi svezu na terminál, tam se rozloučím a jdu koupit lístek do Tehranu, což není problém z žádného města se tam v klidu dostat. Za chvíli už sedím v buse a čekám na odjezd, který je v deset.
Cesta trvá něco kolem tří hodin, horší je, že bus mě vykládá na jižním terminálu, ale já se musím dostat na východní terminál. Po nasměrování k metru, studuju, kde vystoupit, když ke mě přijde jeden kluk, že mi pomůže, no moc mu nevěřím, ale zkusím to. Cestou přestupujeme a vede mě, až vystoupíme a čekáme na taxík, po delší době se najde jeden co souhlasí.
Dorazíme na terminál a můj “průvodce” dokonce za mě platí taxi, tak to tady ještě nebylo. Začínám zjišťovat, který bus jede směrem do města Amol. Daří se a můj průvodce Amir mi zajišťuje jízdenku a dokonce domlouvá s jedním chlápkem, že vystoupím s ním, že on taky vystupuje na odbočce do Reyneh. Ještě s ním vyměním nějaký peníze a už se musím rozloučit, Amir musí zpět na univerzitu. Jenže než se naplní bus tak to trvá skoro dvě hodiny a tak vyjíždíme až kolem čtvrté.
Cesta probíhala celkem dobře, vyjeli jsme hned za Tehranem do hor a pak pokračovali údolím až k odbočce k vesnici Reyneh. Cestou jsem uviděl tu „obrovskou“ sopku Damavand a přestával jsem věřit, že na ni vylezu. Po vystoupení s chlápkem s jeho manželkou, vytažení báglu, si domlouváme u odbočky stojící taxi do vesnice Reyneh. Spolucestující jedou ale do vesnice Amirabac, která je za Reyneh a tak prvně jedeme tam, v autě nás jede pět, cesta je dost klikatá a tý paní vedle mě začíná být dost špatně a tak celou cestu nahoru tajně zvrací do pytlíku. Mě to ale problém nedělá a po jejich vystoupení se rozloučím a vracím se zpět do Reyneh do horolezeckého klubu, který je ve výšce 2080 m.n.m. a je to 1.shelter.
Tam se domluvím se synem majitele na přespání, s tím že majitel Réza dojde a dá mi všechny potřebné informace. Uvaří mi čaj, zabydlím se a jdu si koupit něco k jídlu, chleba, sýr, nějaké pití a pár rajčat, okurek a paprik. Sedím před klubem, je kolem osmý, počasí je příjemný a spořádávám jídlo. Za chvíli opravdu přijde Réza, všechno mi poví, dá mi mapu a domluvíme se na šestou zítra ráno, že mě džípem doveze do 2.shelteru v Gusfandsara.
Pak zase odejde, jdu se osprchovat do velice vlažné sprchy a postupně pomalu přeskládávám batoh, tak abych měl jen ty důležitý věci. No a kolem půl jedenácté už ulehám do spacáku s myšlenkou a respektem k zítřejšímu výstupu.
02.06.2008 – Pondělí – Budíček je fakt nechutně brzo, kolem pátý se snažím probrat, v ČR je teprve půl třetí v noci. Hodím na sebe hadry, uvařím čaj a před šestou, to už je světlo, stojím a čekám na Rézu a jeho stroj. Ten přijede skoro přesně, což v Íránu je velká vzácnost, naloží mi batoh a ještě se zastavíme u něj doma, aby mi vyměnil nějaký dolary. Po výměně jedeme klikatou cestou dál za Reyneh, všude je nádherný výhled. Asi kolem sedmé mě vykládá v 2. shelteru v Gusfandsara a loučí se se mnou.
Stojím tam sám, jen já a hora, nikde nikdo. Jen zlatá kopule mešity odráží ranní paprsky vycházejícího slunce. Obejdu ji a vydávám se na výstup. Šlapu pořád do kopce, ze začátku to není tak prudké a tak nedělám moc přestávek, po asi dvou hodinách dojdu k místu, kde je první sníh, je to pro mě dost kontrast, všude jsem se pekl v horku a tady leží sníh a to je pořád jedna země. Udělám si na zkoušku dvě koule, no fakt je to sníh, jako v zimě…
Dále se cesta stává strmější a to už dělám vícero zastávek na rozdýchání a odpočinek, cestou jím mysli tyčky a řádně doplňuju tekutiny. Po takových čtyřech a půl hodinách permanentní chůze, mě dohoní chlápek na oslíkovi, mám strach, aby to nebyl správce a nechtěl ode mě padesátku dolarů, jako za vstup do národního parku. Naštěstí to byl průvodce, který jel nahoru pro dva Španěle.
Kolem poledne, to je celkových pět hodin, jsem utrmácený dorazil do 3.shelteru, kde už se na sestup chystali ti Španělé, říkali že na vrcholu nebyli. V horské chatě kam jsem došel si dát pořádný oraz, jsem potkal ještě čtyři Íránce, kteří taky nebyli na vrcholu a chystali se taky na sestup. Ale co bylo pro mě obrovský překvapení, byla tam holka, Češka, Markéta. Hned jsem se jí ptal, co a jak, a tak mi oznámila, že ráno ve skupině vyrazili, ale musela se asi z 4400 m.n.m. vrátit kvůli bolesti žaludku, ostatní ve složení dvou Slováků, Čech, Angličan a Íránec pokračovali dál k vrcholu. Uvařil jsem čaj a gulášovou polívku. Asi tak půl hodiny potom, co jsem přišel do 3.shelteru, se vrátil z vrcholu první ze Slováků a musím upřímně říct, že vypadal dost špatně, dal si polívku, do hodiny přišli postupně všichni víceméně taky zničení.
To už jsem ležel na skalách na sluníčku a nahříval se, ale foukal dost vítr tak jsem si musel hledat místa za větrem. Když jsem viděl a slyšel od Slováků, tak jsem upustil od zdolání vrcholu. Byl jsem tam dost nalehko, podle vybavení ostatních, měli i čepice, kukly, rukavice, respirátory, ale hlavně teplý spacáky!! Až se trochu posbírali a pobalili si věci tak ještě dneska chtěli sejít do dvojky do Gusfandsara a tam přespat.
Já si řekl, že když nejdu na vrchol, tak bych měl aspoň tuhle noc strávit tady, abych pocítil tu atmosféru a tak… ale to jsem se hodně spletl… Udělal jsem fotky a vyhříval se na slunku, kromě toho větru fakt nádhera. Mezitím do chaty, která je tak pro dvacet lidí dorazili další horolezci, ale všechno byli Íránci, opět jsem dostal bonbóny, sušené švestky a dokonce kus koláče. Nechápal jsem jak se s tím můžou tahat. Řádně jsem poděkoval a protože už se začalo stmívat, a zima byla s větrem stále větší, zalezl jsem do spacáku. No moc dlouho netrvalo a došlo mi, že to bude nejkrutější noc. Jednak moje nafukovací karimatka se sama od sebe vyfukovala, takže jsem ležel spíš na dřevěných fošnách, které pořádně tlačili do kyčlí a za druhé jsem měl spacák, kde extrém je plus 5°C, ale jelikož v noci zamrzla voda tak muselo být tak kolem pěti pod nulou, v chatě možná 0°C, takže jsem se fakt klepal celou noc a v mysli si nadával, ale i tuhle těžkou situaci jsem musel zvládnout…
03.06.2008 – Úterý – Ráno jsem “vstával” kolem půl sedmý a byl fakt dost zmrzlý, takže jsem hned zabalil všechny věci a vyrazil na sestup do dvojky, počasí bylo fakt mnohem horší než včera, ale i přesto všichni, co s mnou leželi v chatě se ještě v noci vypravili na vrchol, ale když jsem při sestupu viděl jak celý vrchol je v mlze, nelitoval jsem rozhodnutí tam nejít. Stejně bych nic neviděl… Do dvojky jsem došel za tři hodiny a protože začal týden prázdnin okolo svátků Chomejního, cestou jsem potkal kolem čtyřiceti lidí co šli nahoru.
Z Gusfansara jsem si chytl společný džíp zpět do vesnice Reyneh, řidič měl viditelně dobrou náladu, protože celou asi hodinovou cestu zpíval. Vyložil mě před horolezeckým klubem, kde jsem se opět potkal s kamarády Slováky a Čechy. Naštěstí v Reyneh už bylo zase teplo a tak jsem se tam chvíli nahříval a zase třídil věci do batohu, dal sprchu a čaj. Oni byli sbalení dřív a tak odjeli dolů k silnici. Já se tam dostal asi půl hodiny po nich a už jsem věděl, že budeme všichni čekat na nějaký bus do Tehranu. Seděli jsme před obchodem, kde za fotku s prodavačem jsem dostal zdarma balenou vodu, jedl jsem sušenky a čekal a čekal…
Po asi hodině a půl, kdy nic nejelo, nás všechny tj. já, dva Slováci, dva Češi a jeden Angličan nabral sběrný taxík a už jsme mazali směrem do Tehranu. Ale, a to jsme nevěděli, že ty svátky jsou tak veliký, po cestě obrovské zácpy směrem z Tehranu na Kaspické moře, dokonce tak veliké, že po čtyřproudé silnici jelo sedm proudů z Tehranu a dva do Tehranu. Trasu, která trvá busem hodinu a půl jsme jeli přes čtyři hodiny a vystoupili jsme všichni tam, kde už čekal známý toho Angličana.
Rozloučili jsme se s ním a Markéta začala přemýšlet, kde tu svoji bandu ubytuje, já jsem jí řekl, že jedu do, pro mě už známého hotelu Naderi, kde jsem bydlel poprvé. Nakonec se rozhodla, že pojedou se mnou, tak dvěma taxíkama jsme dorazili do hotelu, už byla skoro tma, ale měli jsme štěstí pokoje byly pro všechny, já jsem dokonce dostal ten stejný pokoj jako poprvé, protože ten recepční už si mě pamatoval.
Ubytoval a vybalil jsem se, dal sprchu a vyrazil pro něco k jídlu, ale už bylo dost po desáté a překvapivě, asi kvůli svátkům, bylo všude zavřeno. Kromě koktejlárny, kde jsem dal koktejl, kukuřici s žampiony a zmrzlinový pohár a pomalu se vracel noční ulicí zpět k hotelu. Tam jsem na recepci potkal známé, jak si chtějí vyřídil vlak do Zanjanu. Popřál jsem dobrou noc a šel na pokoj, kde jsem plánoval další cíl cesty, buďto rovnou do Tabrízu, nebo oklikou přes Rasht, se zastávkami u Kaspiku v Anzalí a vesnici Masuleh. Zvolil jsem druhou variantu a kolem půlnoci šel spát konečně zase do teplý postele.
04.06.2008 – Středa – Budíček kolem osmý s tím, že si zajedu na bus terminál koupit lístek do Rashtu, jenže ještě na recepci, kde jsem se opět potkal s Markétou, která mi řekla, že vše směrem ke Kaspiku je ucpaný a uzavřený… no to je radost! No ale Markéta zjistila, že by se do Rasthu dalo letět vnitrostátní linkou.
Sehnala i kde se to dá koupit, tak jsem si od ní vzal adresu a jel taxíkem si koupit letenku. Sice se taxikář musel ptát policajta, který tam telefonoval, ale nakonec jsem se konečně objevil před cestovní kanceláří. Domluva byla sice dost krkolomná, ale naštěstí tam ještě nějaký volný místa byly. Jediný problém byl, že jsem neměl dostatek riálů tak ještě jí vysvětlit, že zaplatím v dolarech, pochopila a za necelou půl hodinu už jsem měl letenku s odletem v 19.30 v kapse. Mezitím přijela Markéta i s ostatníma a začali řešit to, co já před chvílí, měli sice rezervaci, ale oni pochopili, že chce jen jednu letenku, tak jsem tam chvíli s nimi zůstal, když už bylo jasný, že jim to taky klapne, tak jsem se rozloučil s tím že se uvidíme v letadle.
Vzal si taxíka k nebližší stanici metra, které díky svátkům bylo skoro prázdné, což se v Tehranu moc často nevidí. Cestou k hotelu jsem si koupil něco na jídlo, v hotelu se sbalil, zaplatil a rozloučil. Pak musel pěšky, zase v hicu, dojít k metru, přestoupit a vystoupil jsem na stanici Azadi, kde se o mě poprali taxikáři, jednoho beru a nechávám se dovézt na letiště Merhabad, ale asi byl na mě naštvanej, tak mě vysadil u terminálu 1, ale já musím na 4. V hale se k mě přilepil nějaký taxikář, že mě hodí na čtyřku, smlouvám s ním cenu, až se dohodneme tak jdu s ním směrem k autu, ale v tu chvíli ke mě přiskočí jiný taxíkář se slovy, že je to nebezpečný člověk, mě naloží do letištního taxi a za stejnou cenu mě hodí na terminál 4. Těžko říct jestli byl fakt nebezpečný nebo mu chtěl jen přebrat kšeft.
Vystupuju a ještě mám asi čtyři hodiny čas, tak sedím venku, ale je strašný vedro, tak jdu odděleným vstupem do haly o které si myslím, že bude klimatizovaná… není, je tam taky dost dusno. Tak tam posedávám, píšu deník, dám si koktejl a chipsy a čekám až se otevře gate. Asi hodinu před odletem jdu na odbavení, vše probíhá normálně, ale až když sedím v odletové hale tak mi dojde, že tady ještě není Markéta se svojí bandou, no snad to stihnou. Když ale otevřou přepážku na palubní lístky a všichni, co letíme nastoupíme do letištního busu a dveře se zavřou, tak nechápu, jestli to vážně nestihli nebo nakonec ty letenky nedostali, každopádně neletí.
Nastupuju do takového menšího vrtulového letadla, mám trochu obavy, aby ten let proběhl v pořádku. I když se letí jen hodinu tak dostávám jídlo i pití. Po hodině pohodového letu jdeme na přistání a už vidím, že v Rashtu je dost škaredý počasí.
Po přistání, kolem půl deváté, zjišťuju, že prší, ale naštěstí není zima. Přezuju se a jdu na stanoviště taxíků, nálada z počasí se trochu kazí a když mi všichni taxikáři tvrdí, že všechny hotely jsou obsazené a mě dochází, že když byly ucpané silnice a všichni na prázdniny jeli ke Kaspiku, tak tady bude dost nacvaknuto.
Chvíli pod střechou přemýšlím co dál, zkusím jet na terminál a odtud přes noc do Tabrízu, jenže na terminálu už je skoro mrtvo, takže mě to hledání noclehu nakonec čeká. No a tak začínám jezdit po Rashtu, od hotelu k hotelu a všude krčí rameny, že mají úplně plno. V jednom hotelu se od jednoho z hostů, který se mi snaží pomoct dozvídám, že musím zpět na letiště, kde mi pomůžou najít ubytování. Tak zase zpět, tam zaplatím taxi 15 $, tam kde mi mají pomoct s ubytováním taky krčí rameny, no jo jsou prázdniny, ale ať prý se nebojím, něco se určitě najde.
Sedám opět do taxíka a jedeme směrem k 30 km vzdáleného přístavního města Anzalí, kde je ale situace úplně stejná, ba dokonce horší, lidi stanují i na ulici, hotely opět plné. Pak nacházím jeden pension, kde mi nabízí úplně strašný pokoj, kde jsou jen dvě prochcaný matrace za 30 $ na noc!!! Zhnuseně s taxikářem odcházíme, hledáme dál, čas už se začíná blížit k půlnoci… sláva volný apartmán, docela hezký a útulný… ehm a cena?? Pro vás jen za 150 $ !!! Klepu si na čelo, že nejsou moc normální, odcházím. Škoda že prší, jinak bych si na ten zbytek noci postavil stan. Hledám dál… asi o půl druhé se konečně dočkám volného apartmá, není to sice žádná sláva a chce za to 55 $, ale po těch útrapách na to přistupuju, jen abych si už lehl. Zaplatím v dolarech, zpět dostanu riály, zaplatím taxikáři 25 $ a jdu okamžitě do sprchy a na záchod. Vymlátím hejna komárů a konečně jdu spát… celou noc slyším jak prší.
05.06.2008 – Čtvrtek – Probouzím se kolem osmé, venku je sice zataženo, ale už neprší. Hodím na sebe horský hadry a vyrazím k moři, které je jen 150 m od domku. Vidím pláž, kde se lidi dokonce koupou, ale moře je dost divoké, jdu si sáhnout na vodu, je docela teplá.
Koukám, že počasí se lepší, tak si jdu sundat přebytečné věci. Potom beru taxi směrem na promenádu, tam si koupím mušle a dám dva čaje, dostanu i od dvou ženských ochutnat vařené fazole. Projdu promenádu až k molu a další pláži, kde si ve vodě hrají děti a zahalený holky hrají plážový volejbal, je to jako kdekoli jinde u moře. Jdu si nasbírat mušličky. Pak se ještě chvíli projdu, ale musím se včas dostat do Rashtu, abych koupil lístek na večer do Tabrízu. Beru si opět taxi do domku, konečně nějaký taxikář umí anglicky, chci po něm, aby tu počkal než se sbalím, chápe to, sláva. Sbalím se a už mě veze na stanoviště odkud se jezdí do Rashtu. Tam si domluvím cestu ještě se dvěma Íránci za celkem směšnou cenu 1500 tůmánů, za půl hodiny jsem v Rashtu na kruháči.
Kde beru taxi na bus terminál a valím koupit lístek do Tabrízu, to se daří ještě mají volná místa na devátou večer. Mám asi osm hodin čas, tak se rozhoduju, že zkusím ukecat nějakou dobrou cenu na taxi do vesnice Masuleh. Taxikářů je tam mraky, ale anglicky neumí, zase seženou někoho, kdo umí a už se hádáme o cenu, která se ustálí na 25 $, beru to, naloží batoh, jdu si koupit něco na jídlo a pití a vyrážíme.
Vesnice je vzdálená asi 60 km a tak jedeme skoro hodinu, jenže provoz je silný opět kvůli prázdninám, které údajně skončí až v neděli, krajina je úplně odlišná od pouští jižně od Tehranu, tady jsou lesy, louky i řeky, vypadá to tady jako na Slovensku.
Vysadí mě kousek před vesnicí, protože provoz „řídí“ policie, dohodneme si čas, kdy se mám vrátit a jdu na prohlídku vesnice, která je zajímavá tím, že je tzv.patrová, kde část střechy spodního domu tvoří ulici nad ním.
Do vesnice dojdu pěšky, je nacpaná lidmi, počasí je takový neurčitý, jsem v horách a tak vršky kopců jsou v mracích, je to dost zajímavý pohled. Na prohlídku mám dvě hodiny a tak začínám klikatými uličkami stoupat vesnicí vzhůru, procházím uličku plnou obchodů, kupuju i originální dort se sezamem, podaruju chudé, ale pro všechny jsem jako zjevení, asi jsem tak jiný, že ze mě nedokáží odtrhnout oči. Pak dojdu na most přes řeku, odkud je celá vesnice, krásně vidět. Cestou zpět se se mnou zase dá do hovoru někdo, postěžuje si na politickou situaci a pokračuju dál. Ještě jedno bezva místo na fotku, kde ale musím zapózovat s rodinnými členy dalšího chlápka, fotí si mě a ne vesnici, tak jsem pro ně zajímavý. Už mi vypršel čas a tak lehce svižně valím k taxikáři, který tam poslušně čeká.
Jen se zeptá jestli se mi to líbilo a vydáváme se na cestu zpět, musíme sjet z hor opět na rovinu, kde už zase svítí slunce, cestou si se zájmem fotím rýžová políčka, mineme pochod k výročí úmrtí Imáma Chomejního, projedeme na pohled moc hezké městečko Fuman a kolem páté jsem už v Rastu na terminálu. Mám čtyři hodiny to na prohlídku moc není a tak se rozhoduju, že počkám na terminálu. Sedím před obchodem a čekám a čekám…
Před devátou se jdu zeptat, který je to autobus, dám si tam batoh a usadí mě až na předposlední sedadlo, které nejde sklopit, to bude noc… kolem půl desátý vyjíždíme, po cestě je jedna zastávka. V noci toho moc nenaspím, sedím hned nad motorem, který hrozně řve. Moje nejhorší noční cesta.
06.06.2008 – Pátek – Kolem půl sedmý přijíždím do Tabrízu pěkně zmlácený, a opět hned jak vylezu se mě ujme taxikář, přemýšlím o tom, kde koupím lístek do Istanbulu a o hotelu, nakonec mi ukáže cestovní kancelář, kde ho kolem deváté můžu koupit a pak jedeme do hotelu Mahmoodi, který je upřímně řečeno strašný, ten neberu, kousek vedle je hotel Golestan, který vypadá dobře a i cena je dobrá, dvě noci i se snídaní za 30 $, akorát je plný tak musím počkat než uklidí pokoj. Dávám si snídani, kterou platím zvlášť a za hodinku už je pokoj volný.
Čistotou zrovna nesvítí, ale za ty tři týdny už jsem si zvykl, je tam sprcha, telka a evropský záchod, kam se nesmí splachovat papír, jako skoro ve všech hotelech. Ubytuju se, dám sprchu a chvilku si zdřímnu. Kolem deváté jdu do cestovky koupit lístek do Istanbulu, v první mi řeknou, že to nedělají i když to mají vylepený na výloze, no nic jdu do druhé, tam už je to bez problémů a tak si kupuju za 35 $, lístek na neděli večer na devátou.
Pak si jdu dát koktejl a zastaví mě kluk, že studuje na učitele angličtiny a nabídne mi, že on a jeho kamarád mě gratis dovezou do vesnice Kandovan, který na dnešek mám v plánu. Domlouváme se na čtvrtou před hotelem. Jenže nevím proč, ale vůbec jsem z něho neměl dobrý pocit, čekal jsem nějakou levotu a tak jsem se rozhodl, že tam pojedu sám. Při hledání taxíku se s mnou dal do řeči turistický průvodce, vzal mě do muzea Ázerbajdžánu, kde ale protože byl pátek a poledne zrovna zavírali. Hned vedle je Modrá mešita, která se už víc jak půl století opravuje, vzal mě na prohlídku a předkládal mi co říkal průvodce. Pak ale chtěl, abych s ním zítra podnikl výlet do města Jolfa, už nevím kolik eur za to chtěl, tak jsem mu slušně řekl, že nejradši jezdím a zařizuju si vše sám, bylo vidět, že se trochu naštval. No jo plánoval si kšeft… rozloučili a poděkoval jsem mu.
A šel domlouvat taxíka do 50 km vzdálené vesnice Kandovan. Chtěl za to 25 $, ale já si řekl, že na to mám celý den tak se tam zkusím dostat hromadnými prostředky. Tak jsem se jen nechal podle mapy dovést na stanoviště minibusů, kde jsem hned nasedl do busu směrem do městečka Osku, cena byla směšná, myslím tak 4 Kč, tam jsem si vzal za 2 chomejní taxi až do Kandovanu, vesnice která je z větší části vytesaná do měkké skály, podobně jako v turecké Kappadokii, s tím rozdílem, že tady ještě žijí lidé. Vesnice byla zase nacpaná lidmi, no jo je vlasně pátek, prošel a vyfotil jsem si to tam, dokonce jeden obchůdek, co byl vytesaný do skály byl otevřen tak jsem i viděl jak to vypadá vevnitř, příjemný chládek oproti tomu parnu venku.
Řekl jsem si, že si dám něco na jídlo, což ale v počtu lidí, kteří obléhali všechny restaurace, bylo neuskutečnitelné. No nic objednal jsem si asi poslední chello kebab a čekal venku na sluníčku, protože nikde nebylo volno. Když už jsem tam seděl asi půl hodiny tak ke mě přišel chlápek, že támhle sedí s rodinou a že jestli si nechci sednout k nim, ať tady nesedím na přímým slunci. To je od nich milé, přijímám a sedám si k nim, jedí zrovna tradiční ázerbajdžánské jídlo „dizi abgusht“ jehněčí s čočkou a rajčaty rozmačkané na kaši. Nabízí mi k ochutnání, špatný to není jen to jehněčí je trošku cítit. Zároveň se i ptá jestli jsem si objednal jídlo, říkám, že jo ale asi na to zapomněli, chce mi pomoct tak to tam jde uspíšit, a ejhle do pěti minut mám jídlo i s pitím na stole. Když ho ale chci zaplatit, tak jen mávne rukou, nechápu, on to za mě zaplatil… pane jo to jsou lidi, tak to se jen tak někde nevidí.
Oni dojedli dřív, tak jsme se vyfotili, mockrát jsem poděkoval a rozloučili jsme se. Poté co jsem dojedl taky, tak se pomalu přesouvám opět ke stanovišti taxíků, kde k mému překvapení stojí i minibus, který jede přímo do Tabrízu a má akorát jedno místo volný, paráda, to to pěkně vychází.
Padesáti kilometrová cesta zpět je bez problémů a platím něco kolem 10 Kč, pěšky jdu na hotel, cestou si dám opět koktejl, tam dám sprchu odpočnu si a jdu si na bazar pro meloun a třešně, když jdu zpět zase se s mnou dá do hovoru student, i když si zašel tak ten rozhovor mu za to asi stál. Na hotelu jsem kolem osmé, recepční mi říká, že mě tady někdo hledal, asi ten chlápek z rána.
Na hotelu se pustím do melounu a koukám chvíli na telku, ale po té noci v buse jsem dost utahaný a tak kolem desáté jdu konečně zase spát do postele.
07.06.2008 – Sobota – Na snídani se dostávám kolem deváté, mám dokonce smažená vajíčka, jaký to luxus, čaj, chleba a med. Dnes mám v plánu navštívit park El Goli a mausoleum místního básníka.
Po snídani jdu směrem na autobusové nádraží pro městskou dopravu, tam ale nedojdu… na kruháči se ptám policajta kudy, neví jak to vysvětlit, když najednou vedle zastaví auto a v něm je starší pán a mladá holka, anglicky se ptá kam chci jet, když mu řeknu park El Goli, hned chce abych si nasedl, že mě tam hodí… Po cestě si samozřejmě vykládáme, je to učitel na univerzitě a pochází z města Kermanshah. Když dojedeme do parku, Anja, já a Réza se procházíme a dál si povídáme. Když obejdeme celý park, tak se ptá, kdy odjíždím do Istanbulu a kolik mě to stálo, zhrozí se ceny 35 $ a slíbí, že tam zavolá a zeptá se kolik to stojí, jestli mě nenatáhli. Chce po mě, že mi odpoledne zavolá do hotelu a večer vezme zbytek rodiny a projedeme společně Tabríz.
Chytne mi taxi a řekne mu, ať mě vyloží před hrobkou básníka Tabrízího, tam si dám v restauraci pizzu a pití a jdu do parku okolo hrobky a přímo i k hrobce. Protože mám ještě dost času než mi bude Réza volat do hotelu, vyplácnu se na lavičce v parku a užívám si další slunečný den. Po asi hodině odpočinku jdu na taxi, který mě vezme do hotelu, tam dostávám čaj a čekám na třetí hodinu na telefon. Ve tři volá Réza, že má čas a že o půl osmé mám čekat před hotelem, kde mě vyzvedne.
Jdu na pokoj, kde odpočívám, jím meloun a čumím na telku. Před půl osmou jdu dolů před hotel a čekám na Rézu, ten chvíli po půl dorazí i se svojí rodinou. Já a Réza sedíme vpředu a vzadu se mačká jeho manželka a dvě dcery. První zastávka je v nejlepší čtvrti v Tabrízu, kde mě vezmou do nákupního centra, kterých je u nás mraky, ale pro ně to tak samozřejmé není, tak se tím patrně chtějí pochlubit. Baby jdou před náma, a my s Rézou jdeme v závěsu a mluvíme o všem co ho zajímá, hlavně jaké to je na západě.
Po opuštění nákupního centra, jedeme opět v zácpě k parku El Goli, kde Réza koupí pro všechny opečenou kukuřici, kterou v autě zdlábneme. Je asi kolem půl desáté a Réza mi vysvětluje, že Anja zítra (neděle) dělá ve škole nějakou zkoušku, a že než by jsme se dostali zpět k hotelu, tak by přijeli dost pozdě. Souhlasím s tím, že mě vyloží před jejich bytem, kde se všichni vyfotíme, on chytne a domluví cenu taxíku, rozloučíme se a poděkuju, vyměníme si maily, že budeme v kontaktu.
Taxi mě za smluvenou cenu hodí před hotel, je kolem půl jedenácté a tak se pomalu ubírám ke spánku…
08.06.2008 – Neděle – Den odjezdu, vstávám a kolem půl desáté jdu na snídani, opět míchaná vajíčka. Po snídani si zabalím všechny věci, co jsem roztahal a nechám si batoh na recepci a chci zaplatit ubytování, ale bratr toho, co mě ubytoval, po mě chce jen 20 $ a něco za snídani. Jsem překvapený, ale dělám, že cena je smluvená a že je vše v pořádku a ještě s ním vyměním dolary.
Dnes je den nákupů a tak asi budu celý den lítat po bazaru. Pěšky dojdu k bazaru a hned se mi stane trapná příhoda s koupí prstenu o kterém si myslím, že je ze stříbra, ale není, je to bílé zlato a když po mě chtějí 250 $ omlouvám se, že jsem to nepochopil a trapně odcházím…
Během celého dne nakupuju spoustu věcí, jako oblečení, pistácie, mix semínek, ten nejlepší čaj, sekaný cukr, máslové sušenky k čaji, mix bonbónů, sportovní tašku, abych to všechno měl kam dát. Vidím i prodávat ovčí hlavu… fuj, hnus. Pak na zeleninovém trhu nějaké okurky, broskve, třešně a zelený, něco jako ryngle. Ještě hledám nějaké obchody se stříbrem, ale těch je jen pár, Íránci totiž ujíždí na zlatě.
Je kolem páté a tak jdu pomalu na hotel, cestou si dávám pizzu a vodu. Na hotelu si vše naskládám do batohu a tašky, a čekám na osmou, kdy se mám dostavit do cestovky. Mezitím přijde recepční a ptá se kolik jsem ráno zaplatil jeho bráchovi za ty noclehy, tvrdím mu, že tolik na čem jsme se domluvili, volá mu, mám trochu nervy, ale jeho brácha si to asi nepamatuje, tak jen mávne rukou, že to je ok.
Čekám a kolem sedmé mě recepční volá, že mám telefon. Aha to asi bude Réza, chce se rozloučit… jenže on to nebyl! Byla to jeho dcera Anja, která mi do telefonu vysvětluje, že se do mě zamilovala a že nemůžu odjet, chce po mě vědět jestli ji taky miluju, kroutím se a slušně jí vysvětluji, že ne že jsem už “radši” zadaný, ona to nechce chápat. Po půl hodině sem to s ní musel ukončit, protože jsem musel jít do cestovky.
Mám spoustu času, sedím v cestovce a dozvídám se, že bus přijede až kolem jedenácté a ne v devět, jede totiž ze zasekaného Tehranu.
O půl dvanáctý v noci mě chlápek z cestovky naložil do svého auta a ještě s jedním chlápkem odvezl na kruháč, kde měl stavět bus z Tehranu. O půlnoci jsem konečně nastoupil do poloprázdného autobusu a vydal se na dalekou cestu do Istanbulu. Bus je pohodlný a místa pro nohy je dost.
09.06.2008 – Pondělí – Po cestě pospávám, je pár policejních kontrol, zastávka ve stejné kebabárně, jako cestou sem. Já hlad nemám, ale řidiči si jdou na jídlo. Kolem šesté íránského času dorazíme na hranice, já jsem celou noc spal vzadu na sedačkách, takže jsem se, na autobus, báječně vyspal. Na hranicích mi vyhodí, a to doslova, batoh z autobusu, otravují mě šmelináři s výměnou peněz, ale já pokračuju na pasovku, ta v mém případě zahrnuje pouze vrácení růžového papírku a otisk výstupního razítka. Přes celnici opět procházím bez kontroly batohu. Na turecké straně je to podobné, projede pas přes počítač otiskne vstupní razítko a batoh opět nikoho nezajímá. Proces odbavení ostatních cestujících je podobný a za hodinu už opět vyjíždíme na cestu.
Další zastávka je opět stejná a sice u města Erzurum kolem desáté. Nakoupím salám a jdu na polívku, kde si naberu i veku k salámu. Po umytí autobusu a asi hodinové pause zase vyjíždíme. V buse jím salám, okurky a broskve, dál pospávám. Další zastávka opět po čtyřech hodinách a opět na stejné pumpě, skočím si na turecký záchod, koupím chipsy, vodu a nanuk. Další jen krátká zastávka je u stánku s ovocem a zeleninou, to asi jen kvůli řidičům, ale já si taky nakoupím a sice obrovské krvavé třešně. Jízda pokračuje a další zastávka je už v noci opět na osvědčeném místě. Tam si dávám čaj, kupuju suvenýr a koukám na fotbalový zápas eura2008. Opět pokračujeme a já si hledám nějaké místečko na spaní.
10.06.2008 – Úterý – Do Istanbulu přijíždím o hodně dříve než bylo v plánu, měli jsme tady být až v deset, ale je půl šestý tureckého času. Všichni z autobusu se rozprchnou a já přemýšlím, který hotel bude můj domov na tři noci. Zkouším asi čtyři, ale všude chtějí kolem 65 $ za noc, trošku dost… tak se rozhodnu, že sednu na tramvaj a dojedu do Eminönü, kde zkusím hotel Emek, kde jsme v roce 2004 bydleli s Michalem.
Jenže tramvaje jezdí až od šesti a v budkách na žetony nikdo není, čekám… Když se konečně budky otevřou tak už jede tramvaj, chlápek na mě jen mávne ať jdu bez žetonu. Dojedu do Eminönü, vystoupím a jdu směrem Emek, ještě před ním je ale hotel Esen, jdu se tam jen tak zeptat kolik stojí noc, prý 60 $, říkám že je to moc a odcházím, chce smlouvat, dobrá, příležitost pro mě o kolik to stáhnu… zastavíme se na 45 $ to jde, za tři noci 135 $, ale těch pět jsem ještě stáhnul. Zaplatím dolary, on vrátí liry.
Pokoj je ve čtvrtém patře a hotel je bez výtahu, po schodech táhnu batoh a tašku. Pokoj hodně malý, ale útulný a čistý se sprchou a evropským záchodem. Musím si dát sprchu po těch dvou nocích v buse a na snídani si jdu dát preclík a čaj ke Galatskému mostu, počkám než začnou prodávat grilované ryby a kupuju dvě, posedím než to sním. Pak se jdu projít na bazar a zjistit kolik stojí konvička na čaj, pak zpět na Galatský most a podél pobřeží do parku, kde si konečně po třech týdnech dávám alkoholické pivo, nádhera… akorát s pivem a na sluníčku pomalu usínám, ale překonám to a jedu tramvají do parku Gülhane, kde si dávám kukuřici a jdu na čaj na vyhlídku na Bospor jako již tradičně. Tam konečně relaxuju a hodnotím jak se povedl výlet.
Potom opět dojdu na bazar, podívat se, kde budu poslední den nakupovat, jen tak tam bloumám a když se začíná stmívat jdu pomalu na hotel, cestou koupím pivo a sedám do restaurace, kde si dávám výbornou rajskou polívku se sýrem. Spát jdu docela brzo protože se musím dospat z dvoudenní jízdy autobusem.
11.06.2008 – Středa – Dnes mám v plánu se jet na celý den vyplesknout na jeden z Princových ostrovů. Vstávám kolem půl deváté a jdu na snídani, je opět slunečný den. Po snídani sbalím potřebné věci, sednu na tramvaj a vystoupím na konečné Kabatas, kde koupím žeton a se spoustou lidí nastoupím na asi dvaceti minutovou plavbu k prvnímu ostrovu Kinaliada, kde vystupuju a hledám si příhodné místo na válení. Platím pět lir za lehátko na celý den.
Vedro je zase dost veliký, tak se jdu vykoupat, voda je sice trošku studenější, ale vlezu tam, když už jsem tady… Kolem druhé si jdu koupit sendvič, pivo a nanuk. To vše zbodnu a dál se sluním, ale tak že nenamazaný usnu. Probudím se úplně spálený, jdu se zchladit do vody a kolem čtvrté se balím, že pojedu zpátky. Trajekt jede až za hodinu a půl, tak si jdu projít ještě ostrov pak posedím ve stínu, koupím ledový čaj a chipsy, i žeton a sednu si už k nástupišti do lodě, která přijela na čas.
Nasedám, ale hlásí nějaké divné žaludeční pochody, tak už se vidím na pokoji. Jenže trajekt jede prvně do Asie a pak až do Kabatas, odkud jedu tramvají na hotel a tam to začne… mám kvalitní průjem, za celou dobu v Íránu i po pití vody z vodovodu, kdy mi nic nebylo, tak teď v Istanbulu tohle. Patrně mám asi úpal, protože mi byla zima a dokonce jsem i zvracel. Tak celý večer a noc sem byl úplně marnej.
12.06.2008 – Čtvrtek – Ráno jsem se probudil zase kolem půl deváté, pořád mě nebylo dobře, tak na snídani jsem si dal akorát housku s čajem a pomalu jsem vyrazil na bazar nakupovat.
Dal jsem si kukuřici, radši jsem jí snědl jen trošku.
Nakupování mi zabralo skoro celý den a tak když jsem se večer vracel, dal jsem opět rajskou se sýrem, to už mi bylo o dost líp. Večer, akorát na fotbal Česko – Portugalsko, jsem se vrátil, zkoukl zápas a šel jsem spát. Moc jsem toho minulou noc nenaspal…
13.06.2008 – Pátek – Den odletu, opět ranní vstávání a snídaně. Je pátek tak předpokládám, že bazar bude zavřený, ale není tomu tak. To funguje v Íránu, tady by asi přicházeli o kšefty. Jdu ještě teda nakupovat, tentokrát rifle, pak šikovný pásek. Protože odlet je v 15.45 tak chci radši jet dřív. Tak ještě nakoupím na egyptském bazaru turecký čaj a půl kila různých koření.
Po cestě na hotel, si ještě před naším hotelem sednu na točený pivko. Na hotelu se rozloučím, popřejeme si štěstí do nedělního společného zápasu, a jdu na zastávku. Tramvaj mě hodí na konečnou Aksaray, kde přesednu na metro jedoucí přímo na letiště. Tam vystoupím, najdu odletovou halu, tam mi rentgenem projedou batoh a tašku, jdu zjistit, kde a odkud poletím.
Když vše zjistím, nechám si opět zabalit do fólie batoh a jdu na odbavení, tam proběhne vše ok, počkám ve frontě na otisk výstupního razítka a už si procházím parfumérii v bezcelním pásmu. Mám ještě dost času, tak pečlivě vybírám, nakonec si koupím parfém a zatáhnu to kartou, jedu po posuvných pásech ke gate, cestou se na nich svalí nějaký Němec co u toho četl noviny, chachá. U gate čekám tak dvacet minut než mě pustí do letadla. Pak už obvyklý let do Prahy na Ruzyni. Tam přistávám kolem půl pátý místního času, je polojasno a 18 stupňů. Docela dlouho čekám na zavazadla, pak si jdu koupit lístek na bus a dojedu na konečnou „Dejvická“ a odtud metrem na „Florenc“, kde mi jede v devět autobus do Jihlavy, ale protože jede až na Slovensko tak musím čekat jestli bude místo a vezme mě.
Povedlo se a kousek po deváté se vydávám na poslední cestu autobusem, mezitím jsem se telefonem domluvil s Michalem, jestli by pro mě do Jihlavy na 22.40 zajel a odvezl mě do Třebíče. Klaplo to a kolem jedenáctý mě nakládá, s malou zastávkou na jídlo u Meka, živý a zdravý přesně o půlnoci mě vykládá před barákem.
A tímto také končí moje 27 dní trvající putování, které hodnotím jako velice povedené. I když jsem měl z Íránu obavy díky jeho mediálnímu obrazu (značně pokřivenému) jak se prezentuje u nás, tak jsem byl velice příjemně překvapen ochotou, pohostinností a přátelstvím, kterého se mi v této úžasné zemi dostalo.
Jen chci říct, že jsem se i s letenkou a se vším skoro vešel do plánovaných 30 000,- což je vážně zanedbatelná suma za poznání tak ohromně zajímavé země a lidí.